STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...

STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...
Informace o knížkách

čtvrtek 8. listopadu 2012

EKVÁDORSKÁ REMINISCENCE I. - CESTOVNÍ A PLÁŽOVÁ


      Léto je dávno pryč, i to babí, sluníčko nevykoukne a nevykoukne, odpoledne se brzo stmívá a ráno dlouho rozednívá. Prostě listopad se vším všudy. A protože dneska je mi zima víc než kdy jindy, rozhodla jsem se, že si léto prostě vrátím. Alespoň ve vzpomínkách a obrazech.
      V květnu jsme se rozhodli, že letos děti poznají zemi svého otce – Ekvádor. Tamní babička i tety byly radostí bez sebe. Kdo by také ne, když tentokrát nekonečně dlouhý let přes Atlantik nemusely absolvovat ony J.
Zdroj fotografie: Autorka blogu, na Ruzyni
      Obvykle se sice považuji za matku poměrně akční, ale let ve stylu necelé dvě hodiny do Amsterdamu, pak dvě a půl hodinky na přesun po letišti a následně čtrnáct hodin letu do Guayaquilu s hodinovou pauzou v Quito, to všechno s dětmi ve věku 10, 9 a 6 let mě přece jenom mírně zneklidňoval. Takže jsem byla ráda, že alespoň let tam se nám podařilo zorganizovat pěkně poklidně. Ráno odlet do Holandska, pak celý den program – lodí po kanálech, Van Goghovo muzeum (asi mám divné děti, ale alespoň jedno muzeum v každém cestovním programu být musí), procházky po městě, přespání v hostelu, který měl úžasný palandový minipokoj, kam se nás vešlo všech pět.
Zdroj fotografie: Autorka blogu, Amsterdam
Zdroj fotografie: Autorka blogu, Amsterdam
      Spát jsme šli pozdě, ale druhý den byly děti stejně čilé jako kdykoli jindy, takže následné odbavení na letišti a celý dlouhý let proběhly z jejich strany bez jediné minuty spánku. Já bych bývala chvílemi spala až bych brečela, ale seděla jsem s holkama a s jejich neustálou potřebou komunikovat. Muž seděl za námi se synem a prospal se poměrně dobře. Syn si vystačil sám. V každém případě v tomto případě děkuji – ač jsem jinak matka hnusná a jejich používání časově omezuji -  vynálezcům tabletů, Nintenda a filmu a televize, díky nim přece jen i holky chvílemi mlčeli.
      Dolet nezklamal. Z evropského „dělejte, dělejte, včera bylo pozdě“ do ekvádorského „klídek, maňana času dost“ je přechod rychlý, ale místy stresující. Obzvlášť když zjistíte, že maňana, tedy zítra, dorazí i váš kufr s oblečením. Tedy s oblečením mým a nejmladší dcery. Zbytek rodiny se na nás šťastně culil, protože oni svoje kraťasy, do kterých se převléknout měli. Následná celní a pasová procedura ovlivněná nově nakročenou socialisticko-komunistickou cestou ke světlým zítřkům mě hodila o více než dvacet let zpátky, takže do haly jsem vcházela mírně řečeno rozladěná. Ale příbuzenstvo čekalo v hojném počtu, v následném objímání, líbání a dohadování se, kdo pojede s kým, kterým autem, mě vztek pomalu přešel. Jen v těch džínech a triku s dlouhým rukávem jsem myslela, že vypustím duši – naštěstí kufr druhý den dorazil.
      Každý měl co na sebe, a tak jsme, po dlouhých letech nepřítomnosti, vyrazili na první obhlídku přístavního města Guayaquilu. Nábřeží nás okouzlilo, to, jak narostly chudinské čtvrti, nás vyděsilo. Ale taková je prostě Jižní Amerika, jen když je člověk dlouho pryč, má tendence na to zapomínat.
Zdroj fotografie: Autorka blogu, nábřeží a pohled na kopec sv. Anny
Zdroj fotografie: Autorka blogu, Pohled z nábřeží na Guayaquil
Zdroj fotografie: Autorka blogu, Nábřeží
Zdroj fotografie: Autorka blogu, Lepší část chudinské čtvrti Mapasingue
Zdroj fotografie: Autorka blogu, Bez komentáře
      Ve městě jsme se dlouho zdržovat nechtěli, protože reálně hrozilo, že devadesát procent času strávíme návštěvami příbuzných, z kterých jsme mnohé nestačila poznat ani já, když jsem v Ekvádoru žila, existence jiných byla překvapením dokonce i pro mého muže a děti ty se prostě neorientovaly vůbec (kromě nejbližších tet, strýčků a sestřenic a i těch bylo víc než dost).
Zdroj fotografie: Autorka blogu, Jen malá ukázka tetiček a strýčků :-)
      Vyrazili jsme tedy na naši první cestu na pláž. Do malého přímořského letoviska, kde má tchyně už léta malý plážový domek. Krása. Houpací sítě, moře 30 metrů od nás, pohled na lodě, západ slunce nad mořem. V noci najednou vzdálené hučení a domeček se nám poněkud rozkýval. Otřes. Asi poměrně silný, ale střecha nám na hlavu nespadla, tak jsem hodlala spát dál. Ano, v Ekvádoru si člověk zvykne, že země se občas hýbe a za okny se střílí. V obou případech je nejlepší zachovat klid. K mému překvapení tím, kdo odvykl byl můj muž –domorodec, a další dvě hodiny jsme strávili v družném hovoru na téma, bude-li tsunami či nebude-li tsunami. Nebylo, takže jsme si další dny vesele užívali u moře klidnějšího než bazén, sice studenějšího, protože v době našeho léta je tam vlastně „chladno“, ale nevadilo.
Zdroj fotografie: Autorka blogu, Večerní moře
Zdroj fotografie: Autorka blogu, Typický domek v Ballenitě
Zdroj fotografie: Autorka blogu, Loďky u pláže v Salinas
Zdroj fotografie: Autorka blogu, Za prací
Zdroj fotografie: Autorka blogu, Podvečerní pohled na Salinas
      Pomalu jsme začínali plánovat přesun zpět do Guayaquilu, vyprat, vyžehlit, zcivilizovat se a pak nahoru do hor a do džungle – tady se jí říká brána do Amazonie. Ale o tom zase příště, fotek i zážitků je mnoho J. Přeji příjemné listopadové kochání se sluncem, pláží a představou horka.
      

Žádné komentáře:

Okomentovat