STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...

STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...
Informace o knížkách

pondělí 26. listopadu 2012

JEN HO NECHTE, AŤ SI ZVONÍ.


            Můj děda sbíral grafiku. Vždycky, když se blížily vánoce, pošťák u nás vyzváněl snad denně a nosil záplavy novoročenek. Děda zase rozesílal ty svoje a současně poctivě odpovídal na nejrůznější vánoční přání, žádosti o přidání mezi kolegy sběratele a ani nevím na co všechno dalšího. Když mu někdo telefonoval a on zrovna nebyl doma, zavolal dotyčnému zpět hned, jak jsme mu předali vzkaz. Bral to jako samozřejmost. Stejně jako i celý zbytek rodiny.
            Zní to přece tak prostě a jednoduše. Když mi někdo zavolá nebo napíše, odpovím mu. Když nemohu odpovědět hned, omluvím se za zpoždění. Podle všeho mám ale hodně naivní představy o světě nebo minimálně o tom, co se nosí a co ne. Podle všeho k tomu, aby byl člověk in, patří nebrat telefony a na zmeškané hovory zásadně neodpovídat, emaily nechávat nahromadit ve schránce taktéž bez odpovědi a na dotaz, kdeže je očekávaná odpověď bez uzardění odpovědět, že žádný mail nikdy nedošel (drobnost jakou je potvrzení o přijetí mailu jako kdyby neexistovala).
            Když podle tohoto vzorce reagují telefonní, pojišťovací či bankovní instituce, nějak mě to nepřekvapuje. Tedy pokud já chci něco od nich, pokud po něčem touží oni, najednou komunikují o sto šest. Jenže stále častěji se podobně lidé chovají, i když jde o práci. Většinou ti, kteří mají jakousi – byť třeba minimální – rozhodovací pravomoc (samozřejmě by v životě tenhle systém nevyzkoušeli na ty, kdo mají onu pravomoc zase vůči nim).
Možná jsem přecitlivělá, ale dotýká se mě to. Chápu, že asi mají hodně práce (ti, kteří jí mají nejvíc ale kupodivu komunikovat umí a člověk z nich nemusí odpověď ždímat, jak slzy z kamene), ale to já také. Přesto se snažím komunikovat. A ne, nechci od nich sáhodlouhé, vysvětlující romány překypující pochopením a všeobjímající pozitivní energií. Ve většině případů by mi stačilo prosté ano nebo ne, je zájem není zájem. Není totiž příjemné, když člověk neví, jak si vlastně stojí a jen si tak tiše spřádá vlastní varianty, které komunikační ticho vysvětlují. Není příjemné znovu a znovu urgovat odpovědi.
Krade mi to čas. Bere mi to energii a radost z toho, co dělám. Netvrdím, že se tak chovají všichni . Určitě ne. Ale i kdyby jich bylo jen pár, nepotěší. Na dotaz proč nevolali – když už se je člověku podaří uhnat – většinou volí systém rychlých vytáček. Přesto jsem jednou od člověka, který systém „vydusím tichem“ používá rád a často, dostala odpověď. Upřímnou. Nejspíš proto, že je z jiného oboru než já, takže si tu upřímnost mohl dovolit. Pravil: „Já jsem tady šéf. Ať si počkaj´.“
Od té doby tedy poznám šéfa. Toho, kdo velí a rozhoduje. Když narazím na takového, rychle hledám jiného, který dokáže dát najevo, že je šéf smysluplně, v rámci normální komunikace. Možná se ten původní kontaktovaný ještě někdy ozve. Ve chvíli, kdy usoudí, že by něco mohl potřebovat on, těžko se pak ale setká se zájmem o spolupráci.
Dál beru telefony, odpovídám na zmeškané hovory a maily. I tehdy, když to, co musím říct, není příjemné ani pro mě, ani pro volaného. Ale mám dobrý pocit, že si někde někdo neláme hlavu nad tím, co se mě asi honí tou mou, když se neozývám. Možná by nebylo od věci, se k těmhle starým zásadám vrátit a je jedno, jestli v oblasti pracovní, obchodní nebo jen čistě osobní.

Zdroj fotografie: wikipedia.org

2 komentáře:

  1. Jindřiško, dostala jsem se k Vám přes odkaz na Christabeliině blogu, začetla se (čímž vám děkuji za zajímavé články) a u tohoto nemůžu nenapsat. 100% souhlas, vždycky si s mužem říkáme, jestli divní jsme jen my, když na maily a telefony odpovídáme, byť třeba jen jednou krátkou větou. Tak snad ne :-). Markéta

    OdpovědětVymazat
  2. Asi nemusím říkat, že si opravdu nemyslím, že divní jste vy :-) Jinak Vás tady vítám a doufám, že se Vám budou líbit i další články.
    J.

    OdpovědětVymazat