STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...

STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...
Informace o knížkách

úterý 6. listopadu 2012

POSUNUTÉ HRANICE


      Když ráno spustím počítač a otevřu internet, bývá mi smutno. A ne, nebudu psát, že z politiky a z ekonomické situace a tak dále a tak dále… Ano, i z toho všeho je mi smutno, ale nechám na povolanějších, kteří se v obou oborech orientují lépe, aby nepochybně přesněji vyhodnotili grafy, statistiky a jemné náznaky v projevech mocných.
      Každé ráno je mi smutno z toho, kam až jsme posunuli hranici toho, co vytáhneme na veřejnost a předhodíme bezejmennému davu k přežvýkání, ať jde o téma jakkoli intimní. Moje babička mi kdysi dala dvě rady s tímto související. Nevykládej, kdo kdy prošel tvou ložnicí a nechlub se tím, komu jsi pomohla. Budeš-li se chlubit tím druhým, budeš za ješitného hlupáka. Budeš-li se chlubit tím prvním, budeš také za ješitného hlupáka a navíc ublížíš jednomu nebo více lidem. Vždycky jsem se tím řídila a zatím jsem nikdy nelitovala.
      Vynechám ješitné pitomce, kteří cítí potřebu svěřit se s tím, jak jsou velkodušní. Je to hloupé, ale budiž… alespoň někomu pomohli. Nějak ale nejsem schopná pochopit něčí potřebu sdělit národu a světu koho měli/y v ložnici. Nebo jinak – dokážu pochopit touhu sdílet svůj cit, šťastný, nešťastný, opětovaný či neopětovaný, snoubenecký, manželský či milenecký… Nerozumím ale sdílení, které ubližuje a zraňuje – zveřejňujícího/zveřejňující, milenku/milence, manžela/manželku,  toho, o kom se ona informace dostane na světlo boží…
      Poslední dobou, zdá se, roztrhl se pytel s milenkami, které touží sdělit bulváru – a bohužel jim prostor dává už i tisk, který jsem donedávna považovala za seriózní – s kým byly, kdy, kde, proč a co na to ta paní, která je kdesi na matrice vedená jako manželka onoho pána. Nebudu rozebírat, jestli milenky mají právo či dokonce povinnost mluvit, aby zdokumentovaly kolorit doby, nebo jestli i pro ně platí to, co se očekává od gentlemana – když už nic jiného, tak alespoň mlčení.
      Mnoho milenek v minulosti mlčet netoužilo, ale dokázaly promluvit tak, že to, co sepsaly,  bylo nejen svědectvím jejich lásky, ale i skutečnou výpovědí o člověku, s kterým byly i přesto, že měly cejch  „jen té druhé“. A v konečném přesahu byly jejich knihy či dopisy i výpovědí o době, v které žily… což jsou i dnes, ale je to výpověď poněkud hořká…
      Nikdo určitě nepochybuje, že romány George Sand nesou výrazné autobiografické rysy, dopisy Mileny Jesenské a Franze Kafky jsou autentickou výpovědí o jednom výjimečném přátelství (a ať si kdo chce, tvrdí, co chce, stejně nechávají otevřený prostor fantazii)… muži nejsou výjimkou, každý průměrně vzdělaný člověk ví, že i Johann Wolfgang von Goethe do Utrpení mladého Werthera vetkal autobiografické rysy…
      K těmto výpovědím – a i k jiným, podstatně modernějším – se vracíme, nacházíme v nich naději, že třeba jednou… nebo naopak ujištění, že to naše jednou už tady bylo, je… Jsem ráda, že se k nim budou moci vracet i moje dcery a syn. Protože by bylo moc smutné a svým způsobem beznaděj vzbuzující, kdyby se jednou mohli vracet jen k aktuálním „tramtará“, lásce v rakvi pozorované manželkou nebo veřejným hádkám malé mediální štiky s o něco větší mediální rybou o pána, který nese svůj díl „viny“, ale dneska už by byl možná vděčný hlavně za to, kdyby city i špinavé prádlo zůstaly tam, kde byly původně… mezi těmi, kterých se to týká.

  Zdroj fotografie: Autorka blogu, Jen tak (ekvádorská pláž)
      

4 komentáře:

  1. Moc pěkný článek, jen se obávám, že dnes už nikdo svoje špinavé prádlo sám prát neumí.....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bohužel. A čím dál víc se učíme, že je to tak normální a správně a vlastně skoro "vlastenecká povinnost".
      J.

      Vymazat
  2. Ano, myslím, že hodně lidí má díky různým bulvárům a záplavě rádoby zábavných reality-show pořadů hodně posunuté hranice... a to všechno jen a jen pro peníze...

    http://www.youtube.com/watch?v=cB4TUza4Fs0

    OdpovědětVymazat