STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...

STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...
Informace o knížkách

úterý 11. prosince 2012

ŠPANĚLSKÉ DIVADLO PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE


            Rozhlížela jsem se nedávno po nabídce českých divadel a zjistila jsem, že mi v nich chybí moderní španělští dramatici. Slovem moderní nemyslím jen ty, kteří se na španělských scénách objevili v minulém desetiletí, ale vesměs španělské dramatiky 2. poloviny minulého století a počátku tohoto. Když jsem téma nadhodila mezi známými, ukázalo se, že současné španělské drama je u nás skutečně tak trochu španělskou vesnicí, což je podle mého názoru škoda. O něco později jsem měla možnost dát dohromady alespoň krátký přehled historie moderní španělské dramatiky, a tak si nyní dovoluji jeho část dát k dispozici i zde.

Zdroj fotografie: pixmac.cz

ŠPANĚLSKÉ DIVADLO PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE (část)
Nástup frankistického režimu, občanská válka a druhá světová válka znamenaly zásadní zásah do vývoje španělského divadla, došlo k jeho zpomalení ne-li, alespoň v určitých letech, pozastavení.

18. srpna 1936 se obětí občanské války stává Federico García Lorca. Již v lednu téhož roku umírá spisovatel a dramatik Ramón María del Valle-Inclán. V následujících měsících a letech odešli do exilu dramatici jako Casona, Alberti nebo Max Aub. Španělské divadlo přišlo o své nejvýraznější osobnosti a divadelní repertoár se poměrně dlouhou dobu zaměřoval především na zahraniční komedie, které měly jediný cíl – pobavit a odvést pozornost od jiných témat. Divadlo v tu dobu ohrožovala i velká obliba filmu a mnoho divadel bylo přestavěno na kina.

Ve čtyřicátých i padesátých letech stále převažuje salónní komedie, která lehkým způsobem kritizuje buržoazii a velmi výrazně podporuje katolický – a to velmi radikální – světonázor. Výjimkami v té době jsou Národní divadla v Madridu a v padesátých letech potom Teatros de Cámara a skupiny TEU (Teatro Espaňol Universitario), díky kterým se začínají objevovat noví španělští tvůrci a ke španělskému obecenstvu se dostávají nové směry (např. absurdní divadlo).

V rámci komediálního žánru v té době výrazněji vystupují Jardiel Poncela a Mihura. Lze je považovat za předchůdce španělského absurdního divadla. Výraznější je Miguel Mihura, především jeho hra Tres sombreros de copa (Tři cylindry), která ale na uvedení čekala od roku 1932 do roku 1952, kdy ji v jediném představení – a s velkým úspěchem - uvedlo TEU. Jde o věčné téma, zda se přizpůsobit společenským očekáváním i za cenu vlastního štěstí či nikoli. Hlavní hrdina Dionisio volí společnost a společenský úspěch. Přesvědčit ho, aby změnil to, co má v podstatě předurčené, ho nedokáže ani snová noc s Paulou, členkou skupinky tanečnic, která mu ukáže svět sice trošku absurdní, ale plný barev. Dioniso svůj stín překročit nedokáže. Další hry, všechny napsané a uváděné v 50. letech, měly sice velmi kladné přijetí u publika, ale už odpovídaly buržoaznímu vkusu a vytratil se z nich kritický a ironický tón Tří cylindrů.

Pro španělské divadlo je zlomový rok 1949, kdy je uvedena hra Historia de una escalera (Příběh jednoho schodiště) Buera Valleja. Je to první krok ke kritickému divadlu, které se nejprve přiklání k existencialismu. Zachycuje třicet let života v jednom domě, proměny nájemníků, proměny domu samotného, na jejich životech a „malých“ starostech samozřejmě i proměny „velkého“ světa, jehož jsou součástí.

Od Antonia Buero Valleja stojí za zmínku ještě hra El sueňo de la razón (Sen o rozumu). Zachycuje poslední roky Goyova života a jeho vztah s milenkou Leocadií (jedna z mála her a filmů o Goyovi, která „neřeší“ vévodkyni z Alby). Goya má v této době už problémy se zhoršující se nedoslýchavostí/hluchotou. Na tomto fyzickém omezení Buero Vallejo (stejně jako v dalších hrách) symbolizuje neschopnost mnohých vnímat a chápat skutečnost takovou, jaká je.

V roce 1953 se objevuje hra Escuadra hacía la muerte (Eskadra ke smrti) Alfonsa Sastre. Oba se snaží zachycovat problematiku současnosti, to, co je pro ně i pro společnost jako takovou, zneklidňující. Po roce 1955 se oba, Buero Vallejo i Sastre, zapojí do tzv. sociálního divadla.
Koncem padesátých a počátkem šedesátých let cenzura poněkud polevila a mladé publikum už požaduje jiné divadlo než to, které vyhovovalo režimu. V roce 1961 Alfredo Sastre založil Grupo de Teatro Realista (Skupinu realistického divadla), ale jeho další hry už nikdy nezopakují úspěch Eskadry.
Následují dva zajímaví autoři a to Lauro Olmo a José Martín Recuerda. Zabývají se tématy, která se vlastně v poslední době vracejí (a vlastně nikdy nezmizela) – odlištěná byrokracie, novodobé „firemní“ otrokářství, sociální nespravedlnosti a pocity odcizení především mladých lidí.
Lauro Olmo: La camisa (Košile), English spoken
José Martín Recuerda: Las salvajes en puente San Gil (Divošky na mostě Svatého Gila)

Sedmdesátá léta jsou svázána s pádem frankistického režimu a s divadlem spíš avantgardním, spojovaným spíše s divadly malých forem. Úspěchu ve světě i v samotném Španělsku dosahují spíš autoři, kteří žili v emigraci a do Španělska se v sedmdesátých letech vracejí nebo naopak zůstávají v cizině (např. Fernando Arrabal, který má často blízko až k happeningům, občas bývá srovnáván s Allanem Kaprowem. Ve Španělsku byl po celou dobu diktatury zakázaný.)

Dalším emigrantem ve Španělsku uváděným až po smrti generála Franca je Rafael Alberti, v současné době asi nejznámější je třetí část jeho trilogie o ženách a tragických láskách La Gallarda/Udatná (předchozí dvě jsou El trébol florido /Rozkvetlý trojlístek/ a El adefecio /Strašák/. La Gallarda vychází z mýtů o stvoření Minotaura a ze salamanské romance Los mozos de Monleón, jejíž motivy využil i García Lorca. Od dalších Albertiho her ji odlišuje především to, že je celá napsaná ve verších. Tragický příběh Gallardy je nejen její osobní tragédií, ale opět i tragédií člověka stojícího proti zaběhnutému řádu a zvykům.

Další zajímavou hrou Rafaela Albertiho je Noche de guerra en el Museo de Prado (Válečná noc v Muzeu Prado). Děj se odehrává v listopadu 1936, kdy naplno zuří civilní válka. Zastánci republiky chtějí z muzea odvézt nejvzácnější obrazy. Za velmi zvláštní noci postupně ožívají postavy a osobnosti z nejrůznějších obrazů, aby zaujímaly svá stanoviska k tématům jako je svoboda, diktatura, pravda, lež… a to nejen v kontextu tehdejší španělské situace.
Jedním z mála autorů, kteří Španělsko nikdy neopustili a dočkali se úspěchu nejen na domácích scénách, ale i v zahraničí je Antonio Gala. Jednou z jeho nejzajímavějších her je Petra regalada (Darovaná Petra), je součástí tzv. Trilogía de la libertad (Trilogie o svobodě, kromě Petry ještě La vieja seňora del Paraíso /Stará dáma z ráje/ a El Cementerio de los pájaros /Hřbitov ptáků/). Hlavním hrdinou je mladík Mario, který se postaví tyranovi, který řídí vesnici, v které Mario žije. Zatímco většina lidí se bojí jakkoli se projevit, na Mariovu stranu se postaví prostitutka Petra. Když se ale sám Mario dostane k moci, rychle zapomíná na své ideály a nabyté moci obětuje i Petru. Zdánlivě je sice hlavním hrdinou Mario, ale jako téměř ve všech A.G. knihách i hrách, tou skutečně silnou, vůdčí postavou je postava ženská, v tomto případě Petra.

Zajímavá je také La Truhana (Taškářka), poprvé uvedená v roce 1992 na Expo v Seville s Conchou Velasco v hlavní roli. Odehrává se ve Španělsku za vlády krále Filipa IV. Slavná komediální herečka se vydává na víceméně špionážní cestu „v zájmu impéria“, ale především v zájmu vlastním, aby se nemusela stát královou milenkou. Jedna z mála her A. Gala, kde se objevují hudební čísla (19). Komediální hra se silnou ženskou postavou.

V současné době se španělská dramatika opět obrací především k divadlům malých forem, ti nejsoučasnější autoři se snaží vyjadřovat se k problémům dnešního Španělska, ale hodnotit jejich skutečný přesah a nadčasovost je v tuto chvíli ještě předčasné.

Žádné komentáře:

Okomentovat