STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...

STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...
Informace o knížkách

středa 12. prosince 2012

TO NEŘEŠTE


            Sehnat bílý dětský rolák bez obrázků kočiček, pejsků a televizních postaviček je umění. S červeným, zeleným či modrým to není o nic jednodušší, ale ty jsem nesháněla J. Protože to už nějakou dobu vím, nebyla jsem nadšená, že musím shánět hned dva, protože „maminko, nám jsou fakt malý…“. Mezi regály a věšáky jsem zjistila, že návrháři svoje přesvědčení, že co je pro děti, musí být s obrázky, nezměnili.
            Zase jednou jsem zapřemýšlela nad tím, jestli jsou ta postavičkami a zvířátky hýřící trika v obchodech proto, že návrháři znají tak dokonale touhy svých budoucích klientů nebo zda my je kupujeme proto, že je to rychlejší než shánět něco jako… obyčejný bílý rolák.
            Na můj dotaz, kdy budou mi prodavačka, po té, co přehodila žvýkačku z jedné strany na druhou, odvětila, že: „Asi nebudou. Ale to neřešte, voni děti rádi nosej veselý trika.“
            Na jejích mocně se dmoucích ňadrech na mě spiklenecky vypoulila oči kočička Hello Kitty. Inu, paní si nejspíš zachovala dětskou duši. Taky nemám nic zásadního proti veselým tričkům, ale všeho s mírou. Ani nevím proč, jsem dovysvětlila, že bych roláky ráda na hudební vystoupení a k sukním do divadel. Na to na mě po hlubokém nádechu své nositelky kočička vypoulila očka až nezdravě a prodavačka rozhodně pravila.
            „Vono se to nezblázní, když bude mít k sukni obrázek. Nebo může v legínách nebo v džínách.“
            S odpovědí, že ke kostkované sukni růžového pudlíka a do Národního divadla džíny opravdu ne, jsem se už neobtěžovala. Zesílil můj pocit, že opravdu dostáváme to, co chceme. Když jsem si doma projela nejrůznější internetové diskuze na téma „Co si vzít do divadla?“, „Oblečení do společnosti“ atd., ve víře, že případně zjistím, kde nakoupit trička, která nemusí být vždy jen doplňkem k džínům, můj pocit ještě zintenzivněl.
            Pro spoustu lidí je čím dál přirozenější jít do divadla v džínech (nebo v létě v kraťasech), v sandálech, v kterých ušli nedělní výlet, s batůžkem, který nosí denně do práce. Argumentují tím, že důležité přece je to, na co se jdou podívat. Jistě, ale jsou příležitosti, ke kterým patří i kultura oblékání. Jistá etiketa. Tím, že ji nedodržím, nedávám najevo svoji svobodomyslnost, ale jenom a pouze to, že nevím, že oblečení by mělo odpovídat příležitosti.  
            Vím, že se „to nezblázní“ a že i s kočkou na hrudi dítě vystoupení zvládne. Nezblázním se ani já, ale pořád budu mít pocit, že takhle to být nemá. Že mnohdy tím, jak jsem oblečená, vysílám jakýsi signál i o tom, jak k dané události přistupuji. Ž e není povrchní obléknout se způsobem odpovídajícím příležitosti a dát tak – třeba divákům na představení – najevo, že jde o událost pro mě důležitou. A že jsou pro mě důležití i oni, takže nechci, aby museli celou dobu koukat na moje staré bokovky, které jsou v pohodě tak na procházku se psem.
            Takže nic proti kočičkám, pejskům a trpaslíkům, ale do budoucna by mě potěšilo, kdybych nemusela oběhnout pět krámů, abych našla jednobarevný rolák pro slavnostnější příležitost (a dívčí šaty, u kterých se počítá s tím, že u nás v zimě není 30 nad nulou J ). Neboť jak se říká, co se v mládí naučíš…. a když se jednou naučí, že existují příležitosti, kdy džíny a triko nejsou jednoznačně nejlepší volba a naučí se rozlišovat, nebude jim to vůbec na škodu.
           
 Zdroj fotografie: moda-obchod.cz

8 komentářů:

  1. Mluvíš mi úplně z duše, přidám ještě o stupeň vyšší ...Já tedy navíc zjistila, že ani to vystoupení jako takové není pro rodiče ani děti vlastně důležité, mnohem důležitější je víkendová lyžovačka....ačkoliv jsem sportovního ducha a mám sportovní děti, přesto to nechápu a můj syn jel jediný na koncert filharmonie se školkou v košili...

    OdpovědětVymazat
  2. Ano a ono nevhodné oblečení je jen vnějším odrazem přístupu vnitřního. Jinak "jediný v košili" také známe a vystoupení, kdy dětí mělo hrát osm a měly hrát kánon a dorazily dva - dcera a kamarád - a muselo se improvizovat... to bohužel znám také.

    OdpovědětVymazat
  3. Ano, každé dítě chodí na 100 kroužků a do školy, ale vlastně nic z toho není důležité...

    OdpovědětVymazat
  4. To je to co velmi postrádám, etiketa oblékání a dodržování domluveného. I když se jedná jen o " dětské vystoupení". Jenže jak mají děti poznat, že návštěva divadelního představení v džínách není to správné, když je to nenaučí rodiče. Pokud doma uslyší "... herci mohou být rádi za to, že vůbec přijdeme a hlavně pohodlí!.." , pak těžko v dospě, losti pochopi co je to oblekat se vhodně k dané přiležitosti. A tak jsem ráda, za každou maminku, která dítko oblékne do divadla slavnostně.

    OdpovědětVymazat
  5. A teď si představte, že někdo ta vtipná veselá trička nemusí ani v běžném životě. To je potom shánění...

    Teď napíšu trochu OT, ale řekla bych, že to také souvisí. Měli jsme ve školce besídku. Nu a jedno z dětí mělo hrát lišku a druhé stromeček. Liška měla mít - pokud možno - nějaké oranžové či rezavé oblečení a stromeček nějaké zelené či maskáčové. A tak se stalo, vylovila jsem ze skříní oranžové triko a kraťasy a maskáčové triko a zelené kalhoty. Přesně dle zadání. A byla jsem spokojená, ovšem jen do chvíle, kdy jsem viděla část ostatních dětí - holčičky sváteční šatečky, chlapci košile. Jistě, jindy také děti obleču svátečně, když je taková událost. Ale tentokrát jsem se cítila jako debil, jako když na takovou sváteční událost jako besídka na dítě natáhnu maskáče... a to jen proto, že ostatní zadání nedodrželi (chápu, třeba neměli požadované oblečení, však to také nebyla podmínka). Nicméně se mi zdá, že opakem toho buranství (v džínách do divadla) je strojení dětí za princezny i tam, kde by to právě chtělo jinak...
    Pimpa

    OdpovědětVymazat
  6. Pravdu díš :-)
    Jsem ráda, že se o té etiketě v oblékání zase mluví. Mělo by se to probírat i na školách. My se na občance na gymplu kdysi učili, jak patří na stůl příbory, která sklenička je na šampus a která na koňak, kdo chodí první ze schodů a kdo podává jako první ruku... Takže by se to mohlo rozšířit o to, co je vhodné si obléct do divadla, co do opery a co na školní výlet :-) Protože doma to některé děti zřejmě nepochytí :-)
    A co se shánění dětského oblečení bez spidermanů a hello kittin týče, tak to je pro mě noční můra...ale většina chce zřejmě spidermany i na slipech pro tříletý kluky, tak máme smůlu :-(

    OdpovědětVymazat
  7. Taky mě ta obrázková trika štvou. :-( Plus taky to, že pro holky šup hned vše růžové a já tu růžovou tak nesnáším.

    Do divadla jsem se vždycky nastrojovala, páč to byla krásná příležitost vyhrábnout oblečení fešné a jít v džínách, hanba by mě fackovala.

    OdpovědětVymazat
  8. Já mám teda celoživotní problém. Jmenuje se fóbie z knoflíků. Jako, nesmějte se mi, ale já mám vážně problém s věcma, který mají knoflíky. Jediný, který zmáknu bez problémů, jsou kovové na džínách. A úplně nejvíc nesnáším knoflíky na košili. Je fakt, že jsem se s tím už naučila žít a doby, kdy jsem se knoflíku nedotkla, jsou pryč, dost jsem to překonala, ale pokud mám volit věc se zipem nebo přes hlavu, tak zvolím tu. Tedy halenky jsou pro mě z režimu sci-fi. Necítím se v nich. Pár jsem jich v životě měla, ale vzala je tak jednou nebo dvakrát a potom je někomu posunula. Zůstala mi jen taková ta falešná všitá ve svetru, tam to přežiju.

    Divadlo nebo podobnou akci jsem řešila šatama, malé černé nikdy ničemu neublížily. Do kostýmů beru roláčky nebo nějaké hezké tričko.

    Myslím, že i s omezením knoflíků se můžu oblíknout hezky. Dítě učím, že do divadla se prostě chodí hezky oblečený. Problém u nás jsou většinou boty. Střevíčky to dítě vezme jednou a pak je vyhodím, páč z nich vyroste. Snažím se tedy alespoň sandále kupovat trochu méně zářivé. Ale tady vím, že mám rezervy. Je mi prostě líto dát 500 - 700 za boty jen proto, že je vezme jednou nebo dvakrát. Naštěstí po divadlech chodíme spíš v zimě, takže to odbyde v kozačkách, které z praktických důvodů kupuji černé :-).

    Ivča

    OdpovědětVymazat