STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...

STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...
Informace o knížkách

neděle 13. ledna 2013

ČTENÍ NA VÍKEND: KRÁSA SLOVA

Tento týden už jsem Karla Čapka zmiňovala. V souvislosti s výročím jeho narození. Na svých stránkách jej zmiňovalo i mnoho dalších lidí. Nejčastěji v souvislosti s jeho článkem Proč nejsem komunistou. Proč zrovna v týdnu, kdy jsme poprvé volili prezidenta a vybírali si z nejrůznějších kandidátů, je také více než zřejmé. Dnešní povídku na víkend, Případ s dítětem, jsem vybrala z jediného důvodu a tou je krása slova. Karel Čapek patří k oněm nemnoha spisovatelům, kteří mohou na třech stránkách popisovat obyčejnou židli a nenudí... co teprve, když popisuje ztracené nemluvně. Zase a znovu si tuhle povídku (a mnohé další) doopravdy užívám. Užívejte si tedy se mnou :-)


PŘÍPAD S DÍTĚTEM
“Když už tu je řeč o tom komisaři Bartoškovi,” pravil pan
Kratochvíl, “tak si vzpomínám na jeden případ, který taky nevyšel
na veřejnost; to je ten případ s tím dítětem. Tak jednou přiběhla na 39
komisařství k tomu Bartoškovi taková mladá paní, žena jednoho
rady od státních statků, nějakého pana Landy, s ukrutným pláčem,
že nemohla ani dechu popadnout. Tomu Bartoškovi jí bylo líto,
třebaže měla zpuchlý nos a byla celá flekatá od toho usedavého
pláče, a chlácholil ji, pokud to takový starý mládenec a k tomu ještě
policajt dovede. Ale ježíšmarjá, mladá paní, říkal jí, tak už toho
nechte, vždyť on vám hlavu neutrhne, vyspí se z toho a bude zas
dobře; a dělá-li moc velký randál, tak s vámi půjde tamhle Hochman
a dá mu nějakou po hubě; ale vy, paničko, nemáte svému muži
zavdávat podnět k žárlivosti; no, a je to. – Totiž, abyste věděli,
tímhle způsobem na policii srovnávají většinu těchhle rodinných
tragédií.
Ale ta paní jen potřásla hlavou a plakala tak, že bylo hrozno se
podívat.
Inu, krucinál, zkoušel to pan Bartošek zase jinak,  tak on vám
utekl, viďte! Poslouchejte, vždyť on se zase vrátí, ten lump mizerná;
ten vám tak stojí za to, holomek, abyste pro něj tak vyváděla!
Pa-pane, zakvílela ta mladá panička, vždyť mně na-na ulici
ukradli dítě!
Ale jděte, řekl pan komisař nedůvěřivě, co by dělali  s dítětem?
Třeba se jenom zaběhlo.
Nezaběhlo, štkala ta nešťastná maminka, vždyť jsou Růžence
teprve tři měsíce!
Aha, pravil pan Bartošek, který neměl ani ponětí, kdy takové dítě
začíná chodit. A jak vám to, prosím vás, mohli ukrást?
Pomalu to z ní dostal, když předem se zaklel všemi přísahami, že
to dítě určitě najde, aby ji upokojil. Tedy to bylo tak: Pan Landa
zrovna jezdil úředně po státních statcích a paní Landová chtěla vyšít
Růžence pěkný bryndáček; a zatímco v niťařském krámě vybírala
hedvábí na ten bryndáček, nechala stát kočárek s Růženkou venku;
když vyšla ven, byla Růženka i s kočárkem tatam. To bylo všecko,
co za dobrou půlhodinu mohl z té vzlykající maminky vyzvědět.
No tak, paní Landová, řekl konečně komisař Bartošek, ono to
nebude tak zlé; koukejte se, kdopak by kradl dítě? To se spíš nějaký 40
harant sem tam odloží, takový případ jsem už měl. Já myslím, že
takové mrně nemá žádnou cenu, ono se to nedá většinou prodat; ale
kočárek má cenu, a peřinky – byly tam peřinky, že?  – taky mají
cenu; taková věc už stojí za ukradení. Já myslím, že někdo ukradl
jenom ten kočárek a ty peřinky; řekl bych, že to byla ženská, protože
chlap s kočárkem by snad byl trochu nápadný. Tak ona ta ženská to
dítě zas někde pohodí, řekl ten Bartošek chlácholivě, prosím vás, co
by s ním dělala? Já myslím, že vám to nunátko ještě dnes přineseme,
až se někde najde.
Ale když bude mít Růženka takový hlad, bědovala mladá
maminka, ona už teď měla pít!
My jí dáme napít, sliboval komisař, jenom už jděte domů – A
zavolal jednoho civilního, aby tu chudáka paní dovedl domů.
Odpoledne zazvonil sám komisař u té mladé paní. Tak, paní
Landová, hlásil, kočárek bychom už měli; teď nám chybí jen to dítě.
Ten vozejček jsme našli prázdný na chodbě jednoho domu, kde ani
žádné děti nejsou. Ona tam přišla k domovnici jedna paní, že chce
jenom nakojit dítě; no a potom odešla. – Zatrápená  věc, povídal
kroutě hlavou, tak přece jenom ta osoba chtěla ukrást to škvrně a nic
jiného. Já myslím, milá paní, když ta osoba o to děcko tak stála, že je
nijak nepoškodí ani nesní; zkrátka můžete být bez starosti, a je to.
Ale já chci dostat svou Růženku zpátky, křičela paní Landová
zoufale.
Tak to nám, paní, musíte dát fotografii nebo popis  toho dítěte,
řekl komisař úředně.
Ale, pane komisaři, plakala ta mladá paní, to víte,  děti do
jednoho roku se nemají fotografovat! To prý není dobře, prý dítě
pak nechce růst –
Hm, řekl komisař, tedy nám aspoň to mrně přesně popište.
To tedy ta maminka udělala velmi obšírně; prý má Růženka
takové pěkné vlásky, a nosánek, a taková krásná očička, a váží čtyři
tisíce čtyři sta devadesát gramů, a má takový krásný  zadeček, a
faldíčky na nožičkách –
Jaké faldíčky? ptal se komisař. 41
Takové k zulíbání, plakala ta maminka, a takové vám sladké
prstíčky, a tak se vám na mámu smála –
Ale ježíšmarjá, paničko, lomozil pan Bartošek, podle toho ji přece
nemůžeme poznat! Má nějaké zvláštní znamení?
Má růžové pentličky na karkulce, vzlykala mladá paní. Každá
holčička má přece růžové pentličky! Pro všechny svaté, pane,
najděte mně mou Růženku!
A jaké má zuby? ptal se pan Bartošek.
Žádné, vždyť jsou jí sotva tři měsíce! Kdybyste věděl, jak se na
mámu smála! Paní Landová padla na kolena: Pane komisaři,
řekněte, že mně ji najdete!
Nu, budeme hledět, bručel pan Bartošek v rozpacích. Prosím vás,
vstaňte! Koukněte se, tady je otázka, proč ji ta osoba ukradla.
Můžete mně říci, k čemu slouží takový kojenec?
Paní Landová na něho vytřeštila oči. Přece to je to nejkrásnější na
světě, vysvětlovala. Pane, copak ve vás nejsou žádné mateřské city?
Pan Bartošek se nechtěl přiznat k tomuto nedostatku a řekl
honem: Já myslím, že takového haranta by mohla ukrást jenom
matka, která přišla o vlastní mládě a chce mít jiné. Víte, to je, jako
když vám někdo v hospodě vezme klobouk: tak vy si vyberete jiný a
jdete. Tak to už jsem zařídil: nechal jsem si ohlásit, kde komu v
Praze umřel tříměsíční prcek; a naši lidé se tam půjdou podívat,
rozumíte? Prosím vás, podle toho vašeho popisu ji nepoznáme.
Ale já ji poznám, vzlykala paní Landová.
Pan komisař pokrčil rameny. Ale přesto, řekl zamyšleně, bych
vzal na to jed, že ta ženská toho spratka ukradla kvůli nějakému
hmotnému zisku. Milá paní, ono se moc málo krade z  lásky;
většinou to je pro peníze. Ale hergot, tak už neplačte! My vám
uděláme všecko, co můžeme.
Když se pan Bartošek vrátil na komisařství, řekl svým  lidem:
Poslouchejte, kdopak z vás má tříměsíčního fakana? Pošlete mně to
sem. – Tak jedna paní strážníková mu donesla své nejmladší; pan
komisař si to nechal rozbalit a povídá: Vždyť je to mokré. Tak vida,
chlupy na hlavě to má a faldíčky to taky má – tohle bude nos, ne? – a 42
zuby to taky nemá – Prosím vás, paničko, podle čeho  se pozná
takový kojenec?
Paní strážníková přitiskla své nejmladší k ňadrům. Vždyť je to
má Mánička, řekla pyšně, copak nevidíte, pane komisaři, že je to
celý táta?
Pan komisař se podíval nejistě na strážníka Hochmana, který se
zježenými vousy a svraštělým rypákem se šklebil na svého potomka
a dělal mu tlustým prstem ,tititi‘ a říkal ,haf haf hafáček‘. – No, já
nevím, bručel komisař, ten nos se mně zdá trochu jiný, ale snad jí
ještě naroste. Počkejte, já se jdu podívat do parku, jak vypadají
nemluvňata. To je to, všelijakých kapsářů a šupáků si našinec hned
všimne, ale tenhle potěr v peřinkách, s tím přece nemáme co dělat.
Za hodinu se ten Bartošek vrátil zdrcen. Poslouchejte, Hochmane,
řekl, vždyť je to děsné, všechny tyhle děti jsou stejné! Jakpak mám
udělat popis? Hledá se robátko tříměsíční, ženského pohlaví, má
vlásky, nosánek, očička a na prdylce faldíčky; zvláštní znamení: váží
čtyři tisíce čtyři sta devadesát gramů. Stačí to?
Pane komisaři, řekl ten Hochman vážně, ty gramy bych tam
nedával; on takový mrcek váží jednou víc a jednou míň, podle toho,
jakou má stoličku.
Ježíšmarjá, bědoval komisař, jakpak já mám tohle všechno vědět?
Nemluvňata, to přece není náš referát! Poslyšte, řekl najednou s
úlevou, co abychom to pověsili na krk někomu jinému,  třeba
Ochraně matek a kojenců!
Jenže my to tu máme jako krádež, namítal ten strážník.
To je pravda, bručel komisař. Bože, kdyby to byly ukradené
hodinky nebo jiná rozumná věc, tak bych si s tím věděl rady; ale
člověče, já nemám ani ponětí, jak se hledají ukradené děti!
V tu chvíli se otevřely dveře a jeden strážník přivádí plačící paní
Landovou. Pane komisaři, hlásil, tahle panička chtěla jedné paní na
ulici vyrvat z náručí kojence a přitom ztropila velkou výtržnost a
brajgl. Tak jsem ji sebral.
Proježíšekrista, paní Landová, spustil komisař, co nám to děláte?
Vždyť to byla má Růženka, kvílela mladá paní. 43
Žádná Růženka, řekl ten strážník. Ta paní byla paní Roubalová z
Budečské ulice a to dítě je její tříměsíční kluk.
Tak to vidíte, vy nešťastná osobo, začal hromovat pan Bartošek.
Budete-li se nám do toho ještě jednou plést, tak vám s tím praštíme,
rozumíte? – Počkejte, vzpomněl si najednou, na jaké jméno slyší to
vaše dítě?
My jí říkáme Růženka, vzlykala ta maminka, Dudenka, Dydydy,
bobeček, cácorka, košiláček, andílek, tátova, mámina, bakaná,
pusinka, lulánek, brouček, ptáček, zlato –
A na to všechno ona slyší? ptal se komisař užasle.
Ona všemu rozumí, ujišťovala maminka v pláči. A tak se vám
směje, když jí říkáme hafhaf, bububu, tydlimydli nebo tititi –
To nám bude málo platné, mínil pan komisař. Já vám musím
bohužel říci, paní Landová, že nám selhalo. V těch rodinách, kde
bylo hlášeno dětské úmrtí, vaše Růženka není; to už  naši lidé
všechno oběhli.
Paní Landová se dívala ustrnule před sebe. Pane komisaři,
vyhrkla v náhlém záblesku naděje, já dám deset tisíc tomu, kdo mně
Růženku najde! Vypište cenu, že kdo vás uvede na stopu mého
dítěte, dostane deset tisíc!
Já bych to nedělal, milá paní, řekl pan Bartošek pochybovačně.
Vy nemáte žádný cit, vybuchla mladá paní. Já bych dala celý svět
za svou Růženku!
Nu, jak chcete, bručel pan Bartošek mrzutě. Já to ohlásím, ale jen
už se nám do toho propánaboha nijak nepleťte!
To je těžký případ, vzdychl, sotva se za ní zavřely dveře.
Počkejte, já vím, co se teď stane.
Ono se to opravdu stalo: den nato mu tři tajní přinesli každý po
uřvané tříměsíční holčičce, a jeden, to byl ten Pištora, strčil jenom
hlavu do dveří a zubil se: Pane komisaři, nemohl by to být
chlapeček? Chlapečka bych měl, a lacino!
Tohle máme z té ceny, nadával pan Bartošek. Pomalu tu budeme
mít cely nalezinec. Zatracený případ! 44
Zatracený případ, říkal si dopáleně, když se vracel  do svého
mládeneckého příbytku. To bych rád věděl, jak to mrně teď
najdeme.
Když přišel domů, našel tam svou posluhovačku, takovou
princmetálovou bábu hubatou, jak nadšením září. Jen  se pojďte
podívat, pane komisaři, povídala místo uvítání, na tu vaši Barynu!
Abyste věděli, ten pan Bartošek měl od pana Justitze
čistokrevnou fenu boxerku, Barynu, která se zapomněla s nějakým
vlčákem. Víte, já se jen divím, že se tyhle různé druhy psů vůbec
navzájem uznávají za psy; já tomu nerozumím, podle čeho takový
barzoj pozná, že jezevčík je taky pes. To my lidé se lišíme jenom
jazykem nebo vírou, a přitom se můžeme navzájem sežrat. Teda ta
Baryna měla s tím vlčákem devět štěňat, a teď u nich ležela, vrtěla
ocáskem a blaženě se usmívala.
Jen se podívejte, hlaholila ta posluhovačka, jak ona  je na ty
štěňata pyšná, jak se s nima chlubí, ta mrcha! Inu, jako každá máma!
Pan Bartošek se zamyslil a povídá: Matko, je to pravda? Dělají to
mámy?
No japabyne, prohlásila ta posluhovačka. Jen to zkuste pochválit
nějaké mámě její dítě!
To je zajímavé, bručel pan Bartošek. Počkejte, to zkusíme.
Tak den nato vám byly všechny matky ve Velké Praze přímo u
vytržení. Jak vyšly ven s dítětem v kočárku nebo v náručí, už byl u
nich uniformovaný policajt nebo nějaký pán v buřince, šklebil se na
to jejich rozkošné děťátko a dělal mu šmik šmik pod bradou. To
máte hezké diťátko, paní, říkali přívětivě, jakpak je staré? – No
zkrátka byl to pro všechny maminky den radosti a pýchy.
A už v jedenáct ráno přivedl jeden tajný ke komisaři Bartoškovi
takovou bledou a třesoucí se ženskou. Tak tady ji máme, pane
komisaři, hlásil služebně. Já ji potkal s kočárkem, a když jsem jí řekl,
jejej, to máte rozkošné diťátko, jakpak je staré? – tak vám po mně tak
zle střelila očima a schovala dítě za záclonky. Tak jsem jí řekl, pojďte
se mnou, paničko, a nedělejte rámus. 45
Skočte pro paní Landovou, řekl komisař. A vy, osobo,  mně
prokristapána řekněte, proč jste to dítě ukradla!
Ta osoba ani dlouho nezapírala, hned se spletla. Byla vám to
svobodná holka a měla holčičku s jedním pánem. To dítě jí poslední
dny trochu stonalo s bříškem a dvě noci křičelo. Třetí noc mu ta
ženská dala v posteli prs a přitom usnula; a když se ráno probudila,
bylo prý to dítě modré a mrtvé. Já nevím, jak je to možné,” pravil
pan Kratochvíl s jakousi pochybností.
“Možné to je,” vmíchal se mu do řeči doktor Vitásek. “Předně
byla ta matka nevyspalá; za druhé to dítě asi mělo katar a pár dní
odmítalo prs. Proto byl ten prs příliš těžký, a když ta matka usnula,
svezl se dítěti na nosejček a dítě se udusilo. To se konečně může stát.
Tak dál.”
“Snad tedy to tak bylo,” pokračoval pan Kratochvíl. “Když ráno
ta ženská viděla, že její dítě je mrtvé, šla to hlásit na faru; ale cestou
viděla ten kočárek paní Landové, a tu jí napadlo, když bude mít jiné
dítě, že jí ten pán bude platit alimenty dál. Krom toho prý,” řekl pan
Kratochvíl rozpačitě a začervenal se, “ji hrozně tlačilo mlíko.”
Doktor Vitásek přikývl. “To taky je pravda,” řekl.
“To víte,” omlouval se pan Kratochvíl, “v těch věcech se já
nevyznám. Tedy proto ukradla to dítě s kočárkem a ten kočárek pak
nechala stát v chodbě cizího domu; a tu Růženku si odnesla domů
místo své Zdeničky. Ale ona to musela být nějaká bláznivá nebo
divná ženská, protože to své mrtvé dítě dala zatím do ledničky; prý
je chtěla v noci někde zakopat nebo položit, ale neměla k tomu
odvahu.
Zatím přišla ta paní Landová. Tak, mladá maminko, povídá jí
pan Bartošek, tady máte to své mrně.
Paní Landovou polily slzy. To přece není má Růženka, vyhrkla,
Růženka měla jiný čepeček!
Hrom do toho, křikl komisař, rozbalte to! A když to leželo na
jeho psacím stole, pozvedl to za nožičky a řekl: Tak se podívejte,
jaké to má na zadečku faldíčky! – Ale to už paní Landová klečela na
zemi a líbala tomu škvrněti ručičky a nožičky. Ty má Růženko, 46
křičela v pláči, ty ptáčku, Dydydy, ty bakaná, ty mámina prcinko, ty
mé zlato –
Prosím vás, paní, řekl pan Bartošek mrzutě, přestaňte, nebo se na
mou duši ožením. A těch deset tisíc dejte na nemanželské matky,
rozumíte?
Pane komisaři, řekla paní Landová slavnostně, pochovejte to dítě
a požehnejte mu!
Musí to být? bručel pan Bartošek. Jak se to bere? Aha. Ale
koukejte, ono to začíná brečet! Nate, vemte si to honem!
A to už je konec toho případu s dítětem.”


Zdroj textu: mlp.cz

Zdroj fotografie: necyklopedie.wikia.com

Žádné komentáře:

Okomentovat