STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...

STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...
Informace o knížkách

čtvrtek 28. února 2013

NOËL COWARD: TO BYLA MOJE PÍSNIČKA


            Už před časem jsem v rubrice Kudy kam za kulturou zmiňovala hru Noëla Cowarda „To byla moje písnička“ (Waiting in the Wings, 1960), kterou uvádí pražké Divadlo na Vinohradech. Jde o Cowardovu, dalo by se říci, „výroční“, padesátou hru. A současně o hru velmi osobní, protože se dotýká prostředí, které autor velmi dobře znal. Prostředí divadla, a to přesto, že se vlastně v divadle vůbec neodehrává, a těch, kteří jej vytvářejí.
Zdroj fotografie: autorka blogu

            Kde se tedy představení odehrává? V Zákulisí. Tak se jmenuje dobročinný domov pro herečky, kterým je více než šedesát let, a které jsou z nejrůznějších důvodů odkázány na dobročinnost, přestože svého času byly slavné, krásné, obletované, obsazované i dobře placené. V domově žijí ze starých vzpomínek, každodenních dohadů a škorpení a z očekávání, jak na které jejich přání zareaguje Výbor, která rozhoduje o financích domova.
Zdroj fotografie: autorka blogu

            Vítaným oživením jsou nedělní návštěvy Osgooda Meekera, který pravidelně chodí za jednou ze stařičkých obyvatelek, kterou obdivuje již víc než půl století. Jsou jím i příjezdy zástupce Výboru, bývalého herce Perryho, který herectví nechal, protože si uvědomil, že nikdy nebude tak dobrý, jak by rád. Oživením je i příchod každé nové obyvatelky domova… může být zpestřením vítaným i naopak.
Zdroj fotografie: autorka blogu

            Cowardovo mistrovství dialogu udržuje hru, která je v první řadě o stáří, smíření, vyrovnání i odcházení, mimo depresivní a chmurné dialogy a zůstává tak vtipné a svižné zamyšlení nad tím, co jednou v nějaké formě čeká nás všechny.

            Samozřejmě k úspěchu hry přispívá i vynikající obsazení, kterému – stejně jako celému textu – dominují ženy a muži jim pouze sekundují, ovšem, aby se nenarušil rytmus,  musí „sekundovat“ na vskutku vysoké úrovni. Z celého dlouhého výčtu hereček zmíním alespoň Danielu Kolářovou, Martu Vančurovou, Janu Štěpánkovou a Carmen Mayerovou. Obzvlášť na poslední jmenovanou by se měli zajít podívat ti, kdo ji mají zafixovanou jen jako podivnou babičku ze seriálu Cesty domů, aby zjistili, jak široký záběr tato herečka má, když je o čem hrát.

            Na závěr mohu – a opět s radostí – zmínit i překlad Kateřiny Hilské, který je svižný, pestrobarevný, prostě přesně takový jaký podobný druh místy až černé komedie potřebuje. Všechno samozřejmě zastřešuje režie Petra Kracíka a snad ani nemusím psát, že velmi dobrá. Kdyby nebyla, nemohla bych napsat vše předchozí.
Zdroj fotografie: divadlonavinohradech.cz

           

           

2 komentáře:

  1. Ahoj,

    jdu trochu rejpat :-), nic ve zlým. Článek se mi líbí, ale děsně rušivě při čtení na mne působí ty fotky. Jakože je kousíček textu, fotka, kousíček textu, fotka. Je to na mne strašně takové jako "blikavé", ocenila bych spíš delší text a fotky třeba vedle sebe. Nevím, třeba jsem jediná, ale strašně mi ty fotky tříštily dojem z článku :-).

    Ivča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dík za komentář. Vyjadřujte se i další, je-li vás více se stejným pocitem, ráda rozvržení fotek pozměním.
      J.

      Vymazat