STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...

STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...
Informace o knížkách

středa 27. března 2013

KRISTINA OHLSSONOVÁ: NECHTĚNÍ


            Když se v roce 1958 objevil film podle scénáře Friedricha Dürrenmatta „Stalo se za bílého dne“ (a o něco později román „Slib“ napsaný na základě zmiňovaného scénáře), byl příběh vraždy malé holčičky hodně ojedinělý, vybočoval z řady, otevíral témata, o kterých se raději mlčelo… Přesto i v dalších letech téma mrtvých dětí, úchylných vrahů a jejich zvrácených motivů bylo v oblasti detektivních románů i thrillerů spíš menšinovým.

            Časy se ovšem mění, každý den vycházejí nové a nové romány a základním heslem, pokud o sobě chce spisovatel dát slyšet, je heslo „ŠOKOVAT“. Vraždy dětí šokovaly a šokují, přidá-li se dostatečně kuriózní motiv pachatelova jednání je slušná šance, že kniha zaujme. Děti jako oběti už dávno nejsou v detektivních románech výjimkou. Naopak, staly se do jisté míry sázkou na jistotu. Na jistotu, že čtenář bude bezvýhradně soucítit s obětí, protože není nevinnější oběť než malé dítě. Na jistotu, že se ve spravedlivém rozhořčení bude chtít dozvědět, která zrůda mohla podobný čin spáchat a proč. Na jistotu, že snad každý kriminalista bude v rámci podobného případu mít čtenáře jednoznačně na své straně.

            Ovšem i takzvaná sázka na jistotu může vyjít jenom tehdy, je-li román skutečně dobře napsaný. Když ona „sázka“ nevystrkuje růžky z každé věty a z každé nové události. Když není od první stránky jasné, že „mrtvé dítě“ se stalo kalkulem autora, nechtěně přiznanou touhou šokovat za každou cenu. Čtenáři jsou od dob „Stalo se za bílého dne“ přivyklí na ledasco, ale na podobné podfuky a tendence mají možná o to vyvinutější nos.

            Přestože román „Nechtění“ je prvotinou Kristiny Ohlssonové a téma, které zvolila, by snadno mohlo do kolonky laciného šokování sklouznout, daří se jí vypořádat se s ním se ctí. Příběh, který začíná únosem šestileté Lilian z vlaku, který míří z Göteborgu do Stockholmu, je logický, důkazy se neobjevují jako králíci z kouzelníkova klobouku, ale vyšetřovatelé se k nim skutečně postupně dopracovávají. Motiv jako takový by možná mohl být „k uhodnutí“ ještě o pár stránek později a osobně bych se přimlouvala za prokrácení některých příběhů vedlejších postav, ale v podstatě jde o drobnosti v rámci fungujícího celku odpustitelné. Jestli je něco skutečně velkým plus příběhu pak to, že autorka nezabíhá do zbytečně drastických popisů vražd a obětí, což je další prvoplánový pokus o šokování čtenáře, kterému se mnozí autoři nevyhnou.

            Příběh unášených dětí funguje i proto, že poměrně bezchybně fungují i hlavní postavy. Každá z nich má svůj jedinečný osud, který ji odlišuje od ostatních nejen v knize „Nechtění“, ale i od ostatních kriminalistů v záplavě severských krimirománů. Alespoň já osobně neznám druhou vyšetřovatelku, která by v mládí toužila stát se virtuoskou na violoncello a k policii se dala teprve poté, co jí osud vysněné plány zhatil.

            Mužští kolegové Fredriky Bergmanové by možná mohli dávat svá machistická ega na odiv trošku méně ostentativně, protože čtenář pak od první stránky automaticky očekává, že na konci přijde změna… Upřímně – nebude se mýlit. Sám konec příběhu je možná bombastičtější, než by bylo nutné, ale čtenář se dočká kýženého… pachatel je po zásluze potrestán, neuniká spravedlnosti, konec nezůstává otevřený, aby si mohl lámat hlavu, jestli se noční můra znovu vynoří v některém z dalších románů.

            „Nechtění“ je detektivka, která se dobře čte, na rozuzlení je čtenář určitě zvědavý. Pravděpodobně to není kniha, ke které by se vracel, když už vraha jednou zná, protože natolik neotřelý pohled ať už na psychologii zvráceného pachatele nebo na naši současnost, nenabízí. Kristina Ohlssonová se ale určitě může zařadit mezi autorky, od kterých si čtenáři s chutí přečtou i další romány, které se dostanou na český trh.

Kniha vyjde 29.3.2013 v nakladatelství Kniha Zlín
 
Zdroj fotografie: Kniha Zlín
 

 

             

1 komentář: