STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...

STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...
Informace o knížkách

středa 5. března 2014

SMRT TYRANA


            Hlas v rádiu domluvil a zazněly první tóny smutečního marše. Copatá holčička se rozplakala. Slova útěchy ale nepřišla. Naopak, dostala pohlavek od maminky, že nemá bulet a vysvětlení od tatínka, že má být ráda, že je tenhle vrah mrtvý. Ovšem mimo domov to říkat nemá, aspoň dokud nezaklepe bačkorama i ten zdejší. Zmatek v holčiččině duši byl přímo hmatatelný. Takhle o něm přece paní učitelka nikdy nemluvila. A ta ví hodně. Jenže táta ví také hodně, takže plakat nebo neplakat…? Nebyla si jistá a tak nakonec byla ze všeho nejvíc vyděšená, ze smutečního pochodu, ze slov rodičů i z pláče těch druhých…

Pro člověka nebývá typické, těšit se ze smrti druhého. Přesto i z tohoto, téměř obecného, pravidla, existují výjimky. Jednou z nich je smrt vůdce-tyrana. Tu ti, kterým jeho krutovláda ublížila, prožívají s úlevou, podle stávající politické situace buď dobře skrývanou, nebo otevřenou radostí. Navzdory tomu, že oficiální propaganda se obvykle snaží ukázat národ v slzách. Nebo také ne, záleží na tom, kdo se po tyranovi chopil otěží moci.

            Před šedesáti jedna lety zemřel poblíž Moskvy jeden z největších tyranů a krutovládců v dějinách lidstva, Josif Vissarionovič Džugašvili, pro mnohé známější pod přízviskem Stalin (Muž z oceli). Soudruzi z mládí by jistě vzpomněli i jeho přezdívku Koba (Vyznamenaný). Kolik mrtvých za sebou zanechal, historikové pouze odhadují, přesná čísla už s největší pravděpodobností nezjistí nikdy nikdo.

            Vnitrostranické čistky, kdy nepřátelé mizeli v gulazích, umírali na nečekané infarkty a podivné nehody, násilná kolektivizace, věznění a vyvražďování třídních nepřátel… Uměle vyvolaný hladomor na ukrajinském venkově, který měl pomoci prosadit kolektivizaci venkova a jen ten stál odhadovaných 3,5 milionu mrtvých… V roce 2007 měla ruská organizace Memorial na svém seznamu 2,6 milionu jmen konkrétních obětí a průběžně přibývají další a další, aby do budoucna nezůstalo jen chladné, bezejmenné, odhadnuté, přibližné číslo.

            Stalina smrt zastihla ve chvíli, kdy připravoval další z čistek. Předpokládá se, že se měla týkat ruských Židů. Už byl dokonce vystaven příkaz k vybudování dalších pracovních táborů pro minimálně čtvrt milionu lidí. Ruské Židy před stalinskou přesně cílenou  genocidou zachránil zásah shůry. Pravděpodobně prvního března Stalina ranila mrtvice.

            Stalin byl v tu chvíli v pokoji sám a zůstal v něm sám ještě dlouho, protože jeho osobní strážci měli panickou hrůzu svého vládce vyrušit. Když už bylo přece jen více než podezřelé, že generalissimus (mimochodem hodnost, která nikdy předtím v Rusku neexistovala, a Stalin ji vytvořil po válce a jejím nositelem byl jen on sám… stejně jako se za války sám povýšil na maršála) nevychází a nevychází, vešli oni dovnitř. Ovšem hodiny, kdy je největší šance na poskytnutí efektivní pomoci po mrtvici, byly dávno pryč.

            Navíc nikdo nezavolal lékaře. Strážci informovali politbyro a z politbyra zavolali ministru vnitra Berijovi, druhému muži SSSR, vykonavateli čistek a Stalinovu důvěrníkovi, aby se za nemocným stavil a jeho stav posoudil.

            Což Berija učinil. S velkým přihlédnutím k tomu, že jeho nejbližší přátelé a spolupracovníci v posledních týdnech tak nějak podivně a záhadně mizeli. Berija nebyl hlupák a tato skutečnost mu nemohla uniknout. Odtud nebylo daleko k úvaze, že záhy dojde řada na něj, že štěstí a Stalinova letitá přízeň mu přestávají přát. V takové situaci bylo z Berijova hlediska nejlepší, vůdce nijak aktivně nezachraňovat. Vyčkával a vyčkával, a když lékaře konečně povolal, nedalo se dělat už vůbec nic.

            Stalin 5.3.1953 zemřel. V Sovětském svazu nastalo přerozdělování moci, z kterého nakonec vítězně vyšel Chruščov, zatímco Berija svého vůdce přežil jen o několik měsíců, popraviště jej stejně neminulo. Za další tři roky Chruščov Stalina a jeho vládu odsoudil ve svém, dnes již legendárním, proslovu.

            Holčička z prvního odstavce je moje maminka a takhle na den Stalinovy smrti vzpomíná. I na svoje dětské pocity. Záhy si sice ujasnila, že pro generalissima skutečně netřeba plakat, ale tíseň z téhle vzpomínky nikdy nezmizí…
Zdroj fotografie: 123rf.com

4 komentáře:

  1. Něco se mi chce napsat, ale nějak nevím co .... Snad jen, že jsem ráda, že je to všechno pryč.

    OdpovědětVymazat
  2. V souvislosti s tématem se mi vybavila scéna z filmu Pokání -tanec nad hrobem. Mám ráda dějiny, ale jsou období a jména, která mrazí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také se mi při psaní některé scény z Pokání vybavily. Tady odkaz, kde je film ke stažení:
      http://www.ulozto.cz/xjN1fPF/pokani-1984-cz-hardsub-avi

      Vymazat
    2. Děkuji! To je krásný dárek. Hana

      Vymazat