STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...

STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...
Informace o knížkách

sobota 4. ledna 2014

ŽIVOT JAKO TRAUMA

Když se řekne španělský film, většině lidí se jako první vybaví tři jména: Pedro Almodóvar, Antonio Banderas a Pénelope Cruz (pořadí je libovolné :-) ). Osobně mám mezi španělskými režiséry a herci trošku jiné favority a pokud jde o režii, pak tím zcela jasným je Carlos Saura, velká postava psychologického filmu. Nejen španělského, ale i evropského a světového.
Jak vyplývá už z titulu celého článku, Saura má traumata rád. Rozhodně není troškař, protože jako jedno velké trauma bere vlastně život jako takový. Ovšem narozdíl od těch, kdo jen podlehli módní vlně nějaké to trauma si najít (a najdou je klidně i v nedostatečně oslazeném šálku čaje), Saurovy důvody takto nahlížet na svět jsou poněkud hlubší. Počínaje tím, že se narodil do doby španělské občanské války, prožil si i období diktatury generála Franca. Úplnou idylku nezažíval ani přímo doma, protože jeho matka, pianistka, byla mírně řečeno dominantní osoba… sice k sobě měli blízko, ale i tak se stala předobrazem mnohých “ženských hlav rodiny” v jeho filmech.  V jeho filmech se všechny tyto prožitky a zážitky nějakým způsobem odrážejí, i když jen málokdy lze hovořit o skutečně autobiografickém pojetí příběhu.
Točit Carlos Saura začal již koncem padesátých let, ale jeho nejlepší (i když ne nutně nejznámější) filmy spadají do let sedmdesátých. I ten snad vůbec nej “Ana y los lobos” (Anna a vlci) s Geraldine Chaplin v hlavní roli. Anně zdatně konkuruje film "Elisa, vida mía" z roku 1975, který nese ze všech Saurových děl nejvýraznější autobiografické rysy.
Ty nejznámější filmy (i když naopak zase ne nutně nejlepší) spadají do let osmdesátých, kdy se režisér začal víc klonit ke klasickým tématům a k hudbě. Do tohoto období spadá jeho spolupráce s tanečníkem Antoniem Gadesem, tanečníkem flamenca. Minimálně v hudebním směru, který Saura volí jako spoluvyjadřovací prostředek svých filmů z této doby, zůstává věrný svému vnímání světa - flamenco je všechno, jen ne veselé, je tragické, je dramatické, ideální k vyjádření - a vyhrocení - traumat jakéhokoli druhu... Nejznámějším výsledkem této spolupráce je film Bodas de sangre (Krvavá svatba, 1981), v které je v hlavní roli skutečně španělské flamenco. 
Dalším jeho filmem, který obletěl svět a získal i nominaci na Oscara za nejlepší zahraniční film, je Carmen, kde se prolíná Bizetova opera se zákulisními přípravami jejího moderního, současného pojetí.
Carlos Saura byl aktivní i nadále, zatím poslední, krátkometrážní, film natočil v roce 2008 pro mezinárodní výstavu v Zaragoze. V devadesátých letech a po roce dva tisíce točil nejrůznější téma - od adaptací divadelních her až po témata historická - ale žádný ze svých filmů ze sedmdesátých (a osmedesátých) let nepřekonal.

Dnes, 4. prosince, Carlos Saura slaví své 82. narozeniny.


Zdroj fotografie: masongross.rutgers.edu

2 komentáře:

  1. Carmen miluji, poprvé jsem tento film viděla na dovolené v Gruzii. Promítalo se v letním kině a diváky strhl děj natolik, že čast tančila v hledišti.

    OdpovědětVymazat
  2. Vůbec miluju horké španělské rytmy ... takže tento článek mi vysloveně přišel k chuti.

    OdpovědětVymazat