STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...

STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...
Informace o knížkách

středa 12. března 2014

111 DNÍ

Únos v našich zeměpisných šířkách není naštěstí právě častým způsobem , jak se domáhat uznání své pravdy a zájmů, peněz nebo propuštění jiných zadržených. Přesto  ani pro nás není tento termín tak neznámý a vzdálený, jak bychom si přáli. Únosem se někdy řeší rodičovské rozepře o dítě, čeští občané se někdy stávají cílem únosu v cizině (naposledy dvě Češky unesené v Pákistánu). Do dnešní doby ale zůstává největší událostí tohoto druhu únos 66 československých občanů, ke kterému došlo 12. března 1983 v Angole.
ČSSR v sedmdesátých letech vyslala do Angoly odborníky z nejrůznějších odvětví, aby se tímto způsobem projevila pomoc “mladému socialistickému režimu”, který se v zemi zakořeňoval. Vládnoucí strana MPLA, ale stále čelila útokům opoziční strany UNITA (Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly).
Dvanáctého března 1983 v časných ranních hodinách komando UNITA přepadlo obec Alta Catumbela a zajalo všech 66 československých občanů (byly mezi nimi experti z nejrůznějších odvětví od potravinovéhoo průmyslu po lesnické inženýry, lékařka, manželky zaměstnanců, děti, zdravotníci). Podle pozdějších zpráv komando netušilo, že v obci se nachází tolik cizinců, předpokládali, že jich bude jen několik, jestli počítali i s jinými cíly, které se nakonec v dané lokalitě nenacházeli, není úplně jasné…
Padlo rozhodnutí přesunout zajatce na jih země. Konvoj se dal do pohybu, pěšky, na náklaďácích, podle situace. MPLA, angolská komunistická strana, podporovaná vlastní a kubánskou armádou, chtěla na konvoj zaútočit. Bez ohledu na to, kolik by tento útok znamenal obětí. Česká diplomacie nesouhlasila a po dlouhých jednáních, do kterých vstoupila i Moskva, dal Raúl Castro kubáncům příkaz se stáhnout. UNITA zase vyhrožovala zabitím všech zajatců, pokud se je bude armáda snažit dostat.
1320 km pěšky, 1500 na korbách náklaďáků, 111 dní neustálého čekání, jestli ještě nějaký další den bude… Pro jednoho z unesených cesta skončila v angolské divočině… Když se konečně dostali do cíle, únosci propustili ženy, děti a sedm nemocných mužů. Zbylých 20 mužů se do Československa vrátilo až 23. června 1984.
Během vyjednávání se do tisku v ČSSR dostávaly jen omezené zprávy, ale později celý příběh popsal jeden z účastníků, Lubomír Sazeček, ve svých knihách. Vznikl i televizní film v režii Vladimíra Kavčiaka “Deník angolské lékařky”, který události zachycuje.
Únos v Angole dnes není častým tématem článků, občas i proto, že k němu došlo v době, na kterou ti, kdo ji prožili nevzpomínají rádi. Jistě, přítomnost československých občanů v Angole na počátku osmdesátých let měla politické pozadí, dostali se tam proto, že oba tábory, které spolu “válčili” ve studené válce, všemi možnými způsoby podporovaly a upevňovaly svůj vliv a zájmy… Ani toto ale ani v nejmenším nemění nic na tom, že všichni tito odborníci, zdravotníci či děti se stali oběťmi této mocenské hry a na dobu více než dlouhou byli zbaveni toho nejcennějšího… své svobody… neškodí tedy občas si tento únos připomenout, jako memento toho, jak “hry” a zájmy mocných mohou ovlivnit životy těch, kdo vůbec nečekají, že by se jim něco podobného přihodit mohlo…


Zdroj fotografie: lonelyplanet.com

Žádné komentáře:

Okomentovat