STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...

STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...
Informace o knížkách

úterý 4. března 2014

VELKÉ ŽENY HISTORIE: MEZI RYBAMI ZA ŠTĚSTÍM

Pomalu se rozednívalo. Psal se rok 1523. Byly Velikonoce. Bílá sobota. Jaro už bylo ve vzduchu, ale zima se ještě nevzdávala a rána byla stále chladná, prosycená vlhkem a mlhou, která se jen nerada zvedala nad obzor. Benediktinský klášter u města Brehna se pomalu probouzel do svého obvyklého dne. Asi nejživěji bylo v tuto časnou hodinu u kuchyně, před jejímž vchodem stál vůz obchodníka s rybami. Právě dovezl čerstvé ryby a teď házel na vůz pod větrem potrhanou a od kol odstřikujícím blátem zašpiněnou plachtu prázdné bedny. Měl naspěch. Ještě ho čekalo několik podobných zastávek a on si nemohl dovolit zpoždění. Musel své zboží přece předat čerstvé. Naskočil na kozlík, práskl opratěmi a zamířil k hlavní klášterní bráně.
“Haló,” ozvalo se za ním najednou volání.
Nervózním trhnutím koně opět zastavil. Od kuchyně za ním spěchala tělnatá jeptiška, v ruce držela jednu z beden. Udýchaně k němu doběhla.
“Tuhle… zapomněl jste na ni. Tak aby vám nechyběla,” řekla a podávala mu prázdnou dřevěnou bedýnku. 
“Děkuju, sestru. A s pánem bohem,” řekl kočí, bednu hodil na vůz aniž by se obtěžoval zvednout plachtu. Znovu naskočil na kozlík a práskl opratěmi.
“Až na věky, až na věky,” opakovala spokojeně růžolící benediktýnka a spokojeně se dívala za odjíždějícím vozem. Spokojeně proto, že věděla, že tenhle obchodník ještě nikdy nedodal ryby, s kterými by byly v kuchyni nespokojené.
Obchodník projel branou, která za ním s těžkým, hluchým bouchnutím zapadla a bez ohlédnutí se vzdaloval od kláštera. Slunce se pomaloučku vyhouplo nad obzor a zdálo se, že podle všeho bude krásně. Stejný pocit měl i obchodník, který si začal potichoučku pohvizdovat, jako by z něj opadlo jakési zvláštní napětí. Kdo by ale čekal, že pojede rovnou do nejbližšího městečka či vesnice, aby se zbavil zbytku nákladu, byl by překvapený. Obchodník s rybami jel těmi nejopuštěnějšími cestami, aby nakonec po nějaké době zastavil u lesíka, v místě, kde bylo jen velmi málo pravděpodobné, že by potkal další vůz.
Seskočil s kozlíku, obešel vůz a nadzdvihl plachtu.
“Můžete ven. Protáhnout se, než pojedeme dál,” řekl.
Z vozu se na něj dívalo dvanáct vystrašených jeptišek. Držely se za ruce a některé ještě drmolily tichou modlitbu. Jako první se pohnula žena asi pětadvacetiletá, s vážnou tváří, na které nebylo stopy strachu. Podala mu ruku a seskočila na trávu. Pak pokývla svým družkám, aby ji následovaly. 
“Kdy budeme ve Wittenbergu?” zeptala se Katherine von Bora zvučným, ale příjemným hlasem. Nezajímalo ji, kde jsou. Jediné, co chtěla vědět bylo, jak vzdálený je její cíl, kvůli kterému tajně opustila klášter a zradila složený slib…
Cílem Katherine von Bora, která se spolu s dalšími jeptiškami odhodlala tajně opustit klášter, byl Wittenberg a především setkání s kazatelem Martinem Lutherem. Reformátorovy spisy ji ovlivnily natolik, že útěk nakonec usktečnila, i když tím riskovala vlastní život. Za porušení řeholního slibu věrnosti ji mohl čekat trest smrti. Ovšem touha seznámit se s oním mužem, který jako by jí mluvil z duše, byla silnější než daný slib - tím spíš, že v životě vlastně zatím nedostala příležitost učinit jakékoli vlastní rozhodnutí.
Katherine von Bora se narodila na statku v Lippendorfu, v rodině zchudlého šlechtice. Když jí bylo šest let, zemřela jí matka a otec ji odvedl do kláštera, kde už zůstala a v roce 1515 složila slib věrnosti. Nejspíš by v klášteře zůstala po zbytek života, kdyby jí natolik neoslovily Lutherovy spisy a nezatoužila poznat jejich autora. Ostatně nebyla sama. Nakonec ona a její sestry umluvily k pomoci obchodníka s rybami a mezi bednami prázdnými i plnými vyrazily žít tak, jak si přály.
Ve Wittenbergu jeptišky bydlely u nejrůznějších Lutherových přátel. Sama Katherine u rodiny malíře Lucase Cranacha. Luther byl nepochybně za další stoupence vděčný, ale dvanáct zběhlých jeptišek přece jen představovalo jistý problém. Martin Luther cítil povinnost se o ně postarat. To znamenalo najít jim nejen práci, ale ideálně i manžela. Luther musel být vskutku kouzelník slova a obratný diplomat, protože v krátké době bylo jedenáct jeptišek opět pod čepcem. Tentokrát manželským, nikoli řeholním.
Zbývala jen jedna. Katherine. I pro ni se našli nápadníci, ale nějak z ničeho nikdy nic nebylo. Pak si Katherine vzal sám Luther. Jedna verze tvrdí, že o zprostředkování sňatku požádala Katherine jednoho z Lutherových přátel. Druhá, že Luthera požádala o ruku ona sama. Vzhledem k tomu, jaký v pozdějších letech měla vliv na jeho činnost (takový, že mnoho historiků dnes přiznává, že bez ní by Lutherovo dílo bylo mnohem chaotičtější a méně propracované), jsem osobně nakloněna verzi druhé. Přece by svého času neriskovala život, aby si pak vzala někoho, koho by jí určil někdo jiný… tak jako kdysi život v klášteře.
Třináctého června 1525 se konala svatba. Poté Katherina převzala plně otěže domácnosti. Starala se o finance, o dům, o zemědělskou usedlost. Brzo se ukázalo, že je skvělá obchodnice s nemovitostmi, což sice okolí překvapilo, ale nakonec přineslo užitek mnohým. Aby toho snad neměla málo, starala se o chod ubytovny a nemocnice, protože pro to nepraktický Luther neměl vlohy už vůbec žádné. A organizovala obědy či večeře běžně pro čtyřicet lidí a kromě samotného zorganizování ještě velmi erudovaně diskutovala s Lutherovými přáteli. Jak moc si jejích názorů vážil on sám bylo zřejmé i z toho, že proti její účasti v těchto debatách nic nenamítal, byť to pro dobu nebylo vůbec typické. Kromě toho přivedla na svět a vychovala šest dětí.
Když v roce 1546 Luther zemřel, což pro ni byla sama o sobě obrovská rána, její postavení ve Wittenbergu se opět změnilo. Vdova, samostatnější než bylo zvykem, najednou tohle všechno bylo důležitější než to, co pro tamní lidi kdy udělala. Kvůli válečným konfliktům musela Wittenberg dvakrát opustit. Kdykoli se vrátila, našla všechno, co vytvořila zničené, ale nikdy se nevzdala, znovu z popela vytvářela již jednou vytvořené. Další ránu jí zasadil rok 1552, kdy ve Wittenbergu vypukl mor. Znovu se musela postarat o děti, znovu se musela sbalit a odjet. Bez pomoci, bez přátel, kteří byli přáteli, jen dokud žil Martin Luther.
Při útěku do Torgau měla dopravní nehodu. Sice stále ještě bojovala, ale síly jí už přece jen pomalu docházely. Zemřela o tři měsíce později, 20. prosince 1552.
Pro historiky po ní nezůstalo mnoho. Pár dopisů, které maličko poodhalovaly její silný vztah k Lutherovi. Dochovalo se pár vzpomínek jejích současníků, které se ale - jak už to tak bývá - značně rozcházejí… někdo na ni vzpomínal, jako na úžasnou ženu, jiný jako na semetriku, která domu vládla velmi pevnou rukou. Nejsměrodatnější jsou samozřejmě dopisy, v kterých ji zmiňuje Luther sám. Ten ji vnímal jako úžasnou, inteligentní ženu, navíc skvělou matku. 
Ať byla jakákoli, ať měla jakékoli chyby - které má ostatně každý - rozhodně měla Katherine von Bora odvahu jít svou vlastní cestou. Nebyla feministkou v tom slova smyslu, v jakém jej chápeme dnes, ale přesto ukázala cestu mnoha dalším, její manželství s Lutherem se stalo nejen vzorem protestantského manželství, manželství kněze, ale také vzorem a příkladem manželství dvou sobě rovných osobností…






Zdroj Fotografie: Katherine von Bora, obraz Lucase Cranacha st., wikipedia.org

Žádné komentáře:

Okomentovat