STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...

STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...
Informace o knížkách

neděle 25. května 2014

PRÁVO NA INFORMACE

Jsme zahlceni informacemi. Nejen těmi hodnotnými, ale především těmi, které už o čtyřiadvacet hodin později nebudou mít hodnotu vesměs žádnou. Teď nemluvím jen o bulváru, který téměř na požádání iniciuje striptýz kohokoli a čehokoli a v jakékoli situaci, ale i o širokém spektru blogerů, kteří se do detailu podělí o svůj život od okamžiku početí až do chvíle, kdy nad nim zaklapne víko rakve. Čím podrobnější jsou informace, které širokému okolí poskytují, tím intenzivnější má publikum pocit, že na podobné informace má právo... kdykoli a především u KOHOKOLI...
Je zde ovšem široká skupina spisovatelů i blogerů, kteří čerpají ze svého života, ale nemají potřebu vyzpovídat se na sto procent ze všeho, co se jim kdy přihodilo či zrovna v tuto chvíli děje... Ostatně tento „druh“ spisovatelů není ničím novým pod sluncem... všichni máme pocit, kolik toho víme třeba o Betty McDonaldové, ale ve skutečnosti víme jen to, co ona chtěla, abychom věděli... Kdo například tuší, že v době, kdy psala svoji poslední knihu pro děti jí zbýval méně než rok života? O to už se s námi nikdy a nikde nepodělila. V době, kdy psala, by ani nikoho nenapadlo pozastavovat se nad tím, že se nedozvídá další a další podrobnosti z jejího života...
Když se dnes spisovatel jejího typu, glosátor či bloger vyjádří bez uvedení „krvavých“ podrobností, kdy se třeba jen v náznaku zmíní, že prochází nelehkým údobím, kdy třeba veřejně poděkuje za podporu s tím, že ti, komu se děkuje pochopí a ostatní nepotřebují vědět úplně vše... stane se terčem kritiky, stane se „srabem“, který nemá odvahu sdílet... protože čtenář má přece PRÁVO vědět...
Nemám nejmenší pochybnosti o tom, že jsem zastáncem svobody slova. Nemám nejmenší pochybnosti o tom, že o věcech, které jsou předmětem veřejného zájmu, mám PRÁVO  být informována... Pokud je tedy např. něco financováno z mých daní a věci se jaksi zadrhnou (a dokonce pokud se i nezadrhnou), očekávám, že se dozvím proč, jak a co...
Pokud si čtu blog, kde kdokoli vypráví zajímavé příběhy ze života svého a své rodiny, předpokládám, ne VÍM, že je to on/ona, kdo nastaví hranice, kam až je ochoten sdílet se mnou/se svými čtenáři svůj život... A nebudu vyčítat a dupat jako vzteklé dítě, když tuto hranici nepřekročí...

Bohužel pocit PRÁVA na informaci je často silnější než vědomí existence PRÁVA na soukromí... PRÁVA na to rozhodnout se, jak moc chci sdílet, jak často a s kým... V záplavě informací, která nás obklopuje a zavaluje, je velmi snadné na tato práva zapomenout... Proto není od věci občas si je také PŘIPOMENOUT a začít je znovu CTÍT...

Zdroj fotografie: knihovnapruhonice.cz

4 komentáře:

  1. Lidská zvědavost nezná mezí.
    Co se dříve realizovalo v sousedských klepech, dnes se často přesouvá na internet.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych chápala i tu potřebu poslechnout si nějaké ty klepy i to, že v dnešní době se to bude dít i na internetu. Co mi přijde opravdu špatně je ten pocit, že na ně mám právo a když nedostanu tolik, kolik chci, cítím se navíc v právu dotyčného "neiformátora" urážet. Přijde mi, že ty ústní klepy se probraly a když došly, přešlo se na další, když se objevilo něco k tomu staršímu fajn, ale nějak jsem se ani v neinternetových letech třeba u nás na vesnici nesetkala s tím, že by se hromadně vrhly na "propíranou", aby řekla víc, jinak je srab, když neřekne atd. To mi přijde horší než věčná touha po klepech, ta byla, je a bude.

      Vymazat