STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...

STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...
Informace o knížkách

úterý 10. června 2014

NAIRI NAHAPÉTIANOVÁ - POSLEDNÍ PÍSEŇ Z ISFAHÁNU (recenze)


Roxana, bývalá hvězda populární hudby se po letech vrací do rodného Iránu, kde kulturní revoluce zakázala ženám zpívat na veřejnosti, aby zde všem a všemu navzdory upořádala koncert. Vrací se do země, kterou zmítají nepokoje po zfalšovaných prezidentských volbách, které na prezidentský post znovu vrátily ultrakonzervativního Mahmúda Ahmadínežáda. Opozice se snaží svět upozornit na to, co se v Iránu děje, mocenské složky dohlížejí na všechny a na všechno a jakýkoli náznak odporu nemilosrdně dusí ještě v zárodku.
Přípravy na koncert jsou samozřejmě utajené, vědí o nich jen Roxaniny nejbližší a ani ti nevědí úplně všechno. Jednoho dne je ale Roxana zavražděna a vedle jejího těla leží kytice tulipánů... Stejně jako v jedné z jejích starých písní. Když zemře druhá ze zpěvaček, které měly na koncertě vystupovat, všichni si kladou otázku jak – a jestli vůbec – Roxanina smrt souvisí s jejími písněmi a dávnou slávou...
V rámci vyšetřování se čtenář postupně seznamuje s Roxaniným bývalým mužem Rezou, s její dcerou Darjou, s doktorkou a nejbližší Roxaninou přítelkyní, Monou Šírázíovou, skladatelem Davidem a jeho bratrancem Vladimirem, i s představiteli policejní a politické moci v zemi... Seznamuje se ale především s Narekem, francouzským novinářem iránského původu, který jako dítě ze země spolu s rodiči emigroval. Narek (známý už z prvního autorčina románu „Kdo zabil ajatolláha Kanuniho?“) se stává hybatelem děje, když na příkaz pracovníka Ministerstva kultury a islámskou osvětu začne o vraždách připravovat sérii článků.
Žádost je jen zástěrkou toho, že ministerstvo nemá zájem, aby zahraniční novinář psal o protestním hnutí a o skutečných problémech země... Nikdo netuší, že rozuzlení případu záhadného „tulipánového vraha“ bude úplně jiné než všichni čekají...
Samotný detektivní příběh nijak výjimečný není, ve srovnání se zápletkami například Mari Jungstedtové nebo Nele Neuhausové, je spíš jednodušší a mnohé motivace nejsou vždycky zcela přesvědčivé, místy je vývoj děje trochu překotný a strhávání pozornosti k jiným postavám, aby hlavní viník zůstal co nejdéle „neviditelný“, je občas přehnaně křečovité. Přesto stojí Poslední píseň z Isafahánu za přečtení stojí.
Nairi Nahapétianová – stejně jako její románový hrdina Narek – emigrovala z Iránu spolu s rodiči ještě jako dítě. Žije ve Francii, kde vystudovala novinařinu a té se také až donedávna věnovala. Její knihy přibližují čtenářům na fiktivním příběhu skutečnou situaci a skutečné problémy Iránu. Přesně to je také důvod, proč si Poslední z Isfahánu přečíst.

Nahapétianová v sobě novinářku nezapře a popisy míst i toho, co se dělo v Iránu počátkem osmdesátých let minulého století nebo po zfalšovaných prezidentských volbách v roce 2009 jsou velmi živé a přesné. Stejně jako Khaled Hosseini do historie a zvyků Afghánistánu, nás Nairi Nahapétianová nechává nahlédnout do historie i současnosti Iránu. Což je samo o sobě natolik zajímavé a poutavé, že je možné odpustit jí některé menší nedostatky v rámci detektivního žánru.

Zdroj fotografie: ereading.cz

1 komentář:

  1. Úplne súhlasím... Som zatiaľ na dvadsiatej kapitole, ešte uvidím, či sa môj názor na knihu zmení. Nie je to zlé, ale čakala som viac.

    OdpovědětVymazat