STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...

STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...
Informace o knížkách

úterý 15. července 2014

BARBARA DEMICK - NENÍ CO ZÁVIDĚT: OBYČEJNÉ ŽIVOTY V SEVERNÍ KOREJI (RECENZE)

            Autorka knihy „Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji“, Barbara Demick, pracovala dlouhou dobu jako zpravodajka deníku Los Angeles Time. Zajímala se vždy především o situaci v KLDR, v Korejské republice i v Číně. KLDR navštívila několikrát, přesto ale bylo prakticky nemožné, aby vedla rozhovory přímo s obyvateli „komunistického ráje“. Nejen proto, že státní aparát se pečlivě snaží držet cizince (tisk a případné turisty) daleko od pravdivého obrazu své země, ale také – nebo snad především – proto, že Korejci měli všeobecně obrovský strach z problémů a trestů za porušení zákazu stýkat se s cizinci.
            Tématika severokorejského režimu, toho, jak se vůbec v zemi zakořenil, jak dokázal izolovat obyvatelstvo od prakticky veškerého světového dění i to, jaké jsou pravděpodobné prognózy dalšího vývoje v zemi, ji ale zaujala natolik, že se rozhodla vést rozhovory s těmi, kterým se KLDR podařilo opustit a postupně tak sestavit co možná nejpodrobnější obraz života v zemi, o které se informace už po desetiletí získávají jen velmi těžko.
            Většina emigrantů pochází z provincie Severní Hamgjong, odkud většina z nich uprchla přes řeku Tuman do Číny a odtud nejrůznějšími cestami do Jižní Koreje. Zpovídaní Severokorejci představují průřez tamní společností. Jsou zde zastoupeni ti, kdo se po válce vrátili i s rodinami z Japonska, protože věřili, že najdou spravedlivější, lepší režim. Voják, zavlečený do KLDR z jihu během korejské války. Rodina přesvědčených komunistů, kteří se již do Kim Ir-senova režimu narodili a dýchali by pro něj. Děti, které vyrostly na ulicích a nezemřely hlady jen proto, že dokázaly ukrást trochu jídla rychleji než někdo druhý...
Když se čtenář do knihy ponoří, nejprve ho doslova fascinuje způsob, jakým Kim Ir-sen dokázal společnost sjednotit v obdivu k jeho osobě a současně propastně rozdělit vytvořením třídního, v podstatě kastovního systému, kde měl každý své přesně dané místo a mnohý by udělal cokoli, aby se nedostal do nižší třídy, než v které se díky svému původu nacházel... Původ mohlo poškodit cokoli – nadmíra majetku, špatné místo narození (takže ti, kdo idealisticky dorazili z Japonska, rovnou spadli mezi ty, kterým zase tak moc důvěřovat nejde...), náboženské smýšlení (jediný bůh byl Kim Ir-sen)... důvodů bylo mnoho a podle Kimovy propracované teorie se krev čistila teprve po třetí generace, šance postoupit zdola nahoru byly tedy skutečně mizivé... sešup dolů dovedl (a dovede) být naopak velmi rychlý...
Původně jakž takž fungující hospodářství (samozřejmě podporované SSSR, ČSSR, Polskem, NDR a dalšími ze socialistického bloku, kteří podporovat mohli) ale začíná postupně kolabovat. Poslední ranou je rozpad socialistického bloku a s ním i konec podpory a bratrských cen... Pomalu se dostáváme do let devadesátých. Do země bez elektřiny, ale především do země hladomoru, do země, kde se k obědu podává kukuřice mletá s trávou a kůrou ze stromů, to všechno zalité vařící vodou a vydávané za polévku. Do země, kde na ulicích umírají hlady děti i dospělí. Do země, kde hlad nakonec probudí k životu fungování a principy černého trhu. To vše už po smrti Kim Ir-sena, který měl to štěstí, že zemřel dřív než zhasla poslední žárovka a vyprázdnila se poslední miska, a on tak mohl zůstat „věčným idolem“, protože v jeho dobách přece jídlo bylo...
Jeden příběh je vyhrocenější než druhý. Hladomor, věčné sledování tajnou policií, nejrůznějšími „domovními důvěrníky“, mladými lidmi z mládežnických organizací, kteří přispívali svou troškou k upevňování režimu... Za jednu z nejsmutnějších věcí v celé knize, i když není na první pohled ani tak dramatická ani tak tragická jako ty výše jmenované, považuji to, co ztráta víry přinesla těm, kteří se narodili do již komunistické Koreje, nikdy neměli možnost doslechnout se cokoli z venku a už vůbec ne vycestovat, protože nepatřili mezi hrstku privilegovaných...
Přesto přišla chvíle zlomu, kdy na neomylnost vůdce a systému prostě věřit přestali. Bylo jim okolo padesáti a celý jejich život se najednou rozpadl. Tomu, v čem žili, najednou nevěřili, čehokoli nového se báli... Přesto mnozí z nich sebrali odvahu a odešli, což se v tomhle věku dělá hůř než ve dvaceti nebo třiceti... Někteří se s životem venku srovnali hůř, někteří lépe, ale ve všech bez rozdílu zůstal pocit křivdy za ukradených padesát let, které jim nikdo a nic nevrátí...

Celá knížka končí zajímavou analýzou situace, kdy je již u moci Kim Ir-senův vnuk Čong-un. Do mladého muže, který vystudoval ve Švýcarsku a mluví několika světovými jazyky, vkládali Korejci velké naděje (obzvlášť po zklamání, které pro ně představoval jejich otec, kterému se v rámci možností podařil snad ještě větší „skok zpět“ než jeho Kim Ir-senovi). Zatím ale přináší spíš další a další zklamání. Přesto se jeho režim stále drží (i za cenu drobných ústupků, které ovšem vesměs znamenají zlepšení pro vlivné vrstvy a armádu, ale v žádném případě pro běžné obyvatele KLDR) a ani největší znalci poměrů v této podivné zemi si netroufají říct, kdy zkolabuje definitivně... ani to, co přesně tento kolaps přinese...

Knihu vydalo nakladatelství Kniha Zlín

Zdroj fotografie: knihazlin.cz


Zdroj fotografie: Kim Ir-sen, wikipedia.org

Zdroj fotografie: Kim Čong-il, wikipedia.org

Zdroj fotografie: Kim Čong-un, novinky.cz

2 komentáře:

  1. Vzpomínám si na dokument, který měli možnost natočit Britové přímo v KLDR. Tu možnost dostali, protože do Koreje dovezli maso po aféře s BSE. Maso, které nebylo nakažené ale přesto v Evropě určené k likvidaci dostala Korea. Samozřejmě, že i jejich natáčení bylo silně hlídáno a monitorováno.

    Tehdy tam seděla matka a na klíně měla tak dvouleté dítě. Řekla:
    Já vím, že mé dítě potřebuje maso, které nemáme, ale vůdce ví, co dělá. .... Ještě teď mi z toho jde mráz po zádech. Stejně jako z naprosto prázdných obchodů, kde personál naprosto přesně přiděloval nějakých 20 dkg na osobu. Nic jiného tam neměli, než tohle maso. Britové si tehdy nějak vymohli, že to maso dostanou fakt lidi "na pulty". Bylo na příděl a když jsem viděla ty kližky a hnusy, které ti lidé přijímali s nadšením, bylo mi úzko. Potom nastal další problém. Maso bylo potřeba naložit do soli, protože když už náhodou vlastnila rodina ledničku, tak stejně skoro pořád nešel proud. Plánovali, na jak dlouho jim třeba to kilo masa vydrží a co všechno z něj budou vařit..... ajaj.

    OdpovědětVymazat