STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...

STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...
Informace o knížkách

sobota 6. září 2014

OSVOBODITELKA OSVOBODITELE

Zatím žádná z velkých žen, o kterých jsem psala, nepocházela z Jižní Ameriky. Což samozřejmě neznamená, že by z tamních krajů žádné takové ženy nepocházely. Jedna z nejznámějších byla svými současníky kritizována, ponižována a ignorována. Teprve v polovině 20. století začala být ve své rodné zemi i na celém kontinentu považována za hrdinku boje o nezávislost a průkopnici feministického hnutí v Latinské Americe. Řeč je o Manuele Sáenz Aizpuru, milence Simóna Bolívara.
Narodila se v roce 1797 na haciendě Cataguango (poblíž města Quito, dnes Ekvádor), kam její matku poslal Manuelin otec. Ne snad, že by byl toho názoru, že příroda je pro těhotnou lepší než město. Jen měl jaksi za manželku jinou ženu. Na konec osmnáctého století nic moc start do života. Nemanželská dcera významného španělského šlechtice.
Při vší smůle ale měla štěstí, že otec se jí nezřekl a jeho žena se k ni chovala velmi pěkně – alespoň na tehdejší poměry. Domů si ji sice brali výjimečně, ale dívenka – jejíž skutečná matka zemřela buď těsně po porodu nebo když byly dítěti dva roky (zde se verze různí) – dostala na tehdejší dobu to nejlepší možné vzdělání v klášteře Santa Catalina de Siena. Naučila se to, co měly umět všechny slečny z vyšší společnosti – od vyšívání přes vaření až po angličtinu a francouzštinu. Pokud jí něco z toho připadalo zbytečné, v pozdějších letech se jí hodilo úplně všechno, aby se dokázala sama uživit.
O tom, že se jí v klášteře asi nijak zvlášť nelíbilo svědčí to, že z něj v sedmnácti letech utekla.  Oficiální – ovšem jen málo a neochotně zmiňovaná verze byla, že ji svedl, k útěku přesvědčil a vzápětí opustil armádní důstojník Fausto D’Elhuyar (syn F. D’Elhuyara, jednoho z vědců, kteří izolovali wolfram). Pravděpodobnější ale je, že dospívající Manuela prostě měla chuť poznat lépe svět za zdmi kláštera.
Aby ho nepoznávala dále a podrobněji než bylo pro dívku z tehdejší lepší společnosti vhodné, rozhodl její otec – po té, co v prosinci 1816 poznala o šestadvacet let staršího lékaře Jamese Thorna – že žádná svatba rok od zásnub, ale pěkně v červenci následujícího roku.
Sňatkem s Thornem se Manuela dostala do vysoké společnosti v Quitu a rychle zjistila, že ji zajímá především svět politiky, hlavně téma už značně otevřeně vyjadřované nespokojenosti se španělskou vládou... Odtud byl už jen krok k otevřené podpoře osvobozeneckého hnutí Simona Bolívara. Angažovala se velmi výrazně a ve společnosti se stávala čím dál známější. Osvobozenecké hnutí bylo v kurzu, takže veškeré aktivity Manuele jen dodávaly na společenském lesku.
Do chvíle než v roce 1822 poznala na plese v Quitu samotného Bolívara. Prakticky ze dne na den se stala jeho milenkou a prakticky ze dne na den společnost zapomněla na veškerou její podporu vojákům a celému hnutí a viděla jen ženu, která zabalila kufry, opustila manžela a následovala milence.
Manuela byla ale odhodlaná neřešit manžela, rodinu, společnost a šla za mužem, kterého milovala a za myšlenkou, kterou s ním sdílela. Od roku 1823 byla s Bolívarem v Peru, aktivně se podílela na všech jeho kampaních. Nakonec se oba usadili v Santa Fé de Bogotá. Thorne ji několikrát žádal, aby se vrátila, ale Manuela veřejně prohlašovala, že považuje za manželství za ukončené, protože nebude s někým, koho nemiluje a kdo ji nepřitahuje. Pro většinu společnosti šokující, pro některé ženy inspirující již tehdy...
A pak se z ní v noci na 25. září 1828 stane „osvoboditelka osvoboditele“. Do paláce vtrhli ozbrojenci s cílem Bolívara zajmout a zabít. Manuele se podařilo je zdržet a dát tak Bolívarovi šanci uprchnout, osvobodit se. V danou chvíli její čin nic moc na jejím postavení napříč společností nezměnil, ale později, kdy už se na její podporu nejen hnutí, ale i Bolívarovi, pohlíželo jinak, se „osvoboditelka osvoboditele“ stalo její často užívanou přezdívkou... Ostatně říkal jí tak i sám Simon Bolívar...
V roce 1830 Bolívar opustil veškeré své veřejné funkce a v tom samém roce zemřel na tuberkulózu. V roce 1834 ji jako nežádoucí vyhostí Santanderova vláda z Kolumbie. Nedostane se ani do Quita, protože prezident Rocafuerte prohlásí její pas za neplatný. Nakonec zůstává v Paitě na severu Peru. Občas ji navštíví nějaký významný intelektuál či revolucionář (například Garibaldi nebo spisovatel Ricardo Palma), který se zajímá o Bolívara a o jeho osvobozenecké hnutí.
Většinu času ale žije sama, opuštěná a živí se prodejem tabáku a cigaret. Občas překládá do angličtiny, vyšívá a na objednávku peče sladkosti – znalosti z kláštera přicházejí k užitku... Její schopnost pomáhat druhým, schopnost probouzet v nich touhu bojovat za lepší zítřky zůstává už jednou provždy nevyužita, protože společnost neodpouští odlišnost a překračování pravidel a hranic. Manuela umírá 23.11.1856 při epidemii záškrtu. Je pohřbená ve společném hrobě a většina jejího majetku (včetně mnoha dopisů Bolívarovi) bylo spáleno, aby se zabránilo šíření nákazy.
Naštěstí mnohé další dokumenty týkající se vytvoření Velké Kolumbie a mnoho Bolívarových a svých dopisů předala generálu O’Learymu, aby mohl zpracovat obsáhlý Bolívarův (a tím vlastně i její) životopis. Ale teprve dvacáté století dokázalo v Manuele Sáenz ocenit ženu nesmírně inteligentní, jejíž vliv formoval i některé z myšlenek a přístupů Simona Bolívara, ženu, která vyznávala svobodu národů i jednotlivců v době, tím sama sebe vyřazovala ze společnosti, v níž vyrostla, ženu, která se osvoboditelkou osvoboditele nestala jen v doslovném, ale často i v přeneseném, duchovním slova smyslu, protože mnohé nasvědčuje, že ve svých osvoboditelských představách dokázala mnohdy zajít dál než sám Bolívar...

Zdroj fotografie: Manuel Saenz, wikipedia.org


Žádné komentáře:

Okomentovat