STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...

STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...
Informace o knížkách

pátek 20. února 2015

VELKÉ ŽENY HISTORIE (A SOUČASNOSTI): NIKDY OBĚŤ


Docela dlouho jsem o ní neslyšela, i když občas jsem si na ni vzpomněla. S železnou pravidelností tehdy, když jsem četla v novinách nebo viděla v televizi zprávu o tom, že další dítě se stalo obětí teroristického útoku. Od roku 1991, konkrétně od 17. října je pro mě právě ona symbolem všech těchto dětí. Ne snad, že bych až do tohoto dne o žádném jiném podobném případu neslyšela, ale k tomuto útoku došlo velmi krátce po mém příjezdu do Španělska – bylo to poprvé, kdy slovo terorismus najednou neznamenalo cosi, co se děje někde jinde, ale něco, co se děje velmi blízko mne a může zasáhnout do života mých blízkých nebo do mého vlastního. Před pár dny se mi do rukou dostal jeden ze španělských časopisů (takový příjemný, lehký bulvár J ), kde se psalo, že ona dotyčná čeká své druhé dítě. Upřímně mě to potěšilo a přivedlo na myšlenku seznámit s jejím osudem další.
Irene Villa González. Ani ne třináctiletá obyčejná holka, která se 17. října 1991 chystala v Madridu jako každý den do školy. Jako každé ráno nasedla spolu se svojí matkou, zaměstnankyní Generálního policejního ředitelství, do auta. Ani jedna z nich samozřejmě nemohla tušit, že do auta instalovala ETA (Euskadi Ta Askatasuna – Baskicko a svoboda) bombu, která krátce po nastartování vybuchla. Cílem teroristů ale nebyla Irene ani její matka, ale přítel Ireniny matky, jeden z policejních inspektorů z policejního obvodu Las Cármenes...
Ten samý den ETA zavraždila velitele pozemních sil Francisca Caballara a vážně zranila velitele pěchoty Rafaela Villalobose. Všechny tři atentáty vyvolaly obrovský odpor po celém Španělsku. Největší ale samozřejmě ten, při kterém byly zraněny Irene Villa a její matka. Irene přišla o obě nohy a tři prsty na ruce, její maminka o nohu a ruku.
Že od samého začátku dokázala proti terorismu vystupovat Irenina matka bylo celkem pochopitelné, mne osobně ale od prvního rozhovoru ještě v nemocnici fascinovala síla a odvaha děvčete o sedm let mladšího než jsem tehdy byla já. Její schopnost přesně formulovat, co si o dění okolo sebe myslí a současně odhodlání nenechat se v sebemenší míře omezit tím, co se jí stalo. A navíc ze sebe nenechat udělat jen dojemný symbol libovolně vláčený tiskem a televizí. Nebýt nikdy oběť...
Kromě toho, že vystudovala žurnalistiku a psychologii, vždycky aktivně vystupovala proti terorismu jako takovému a konkrétně proti jakémukoli vyjednávání s teroristy z ETA, které prosazoval předseda vlády José Luis Rodriguez Zapatero. O svých zkušenostech napsala velice zajímavou knihu „Saber que se puede“, která by si určitě zasloužila i překlad do češtiny. V současnosti píše pro nejrůznější časopisy a moderuje televizní pořady, za svoji práci pro televizi 13tv získala v roce 2012 ocenění Antena de Oro.
Aby toho nebylo málo, věnuje se i lyžování a v roce 2013 se stala španělskou šampiónkou ve slalomu.
To všechno přes počáteční pochmurné prognózy, jestli vůbec přežije, pak jestli vůbec bude chodit... Chodí dávno, dávno pracuje v oborech, které ji baví a poměrně nedlouho má i vlastní spokojenou rodinu.
Vím, že podobné příběhy nejsou bohužel v dnešním světě ojedinělé. Ale jak jsem psala v úvodu, tenhle k tomuto mám jakési zvláštní osobní pouto. Ukázal mi, jak blízko může být to, co se zdá tak daleko. Ukázal mi i to jiné Španělsko, o kterém jsem do té doby jen slýchala ve zprávách. A v neposlední řadě mi ukázal, že to, co má člověk mnohdy za nepřekonatelnou překážku na své cestě je ve skutečnosti jen zanedbatelná větvička, kterou stačí odsunout...

Zdroj fotografie: asesormets052.blogspot.com

Žádné komentáře:

Okomentovat