STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...

STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...
Informace o knížkách

středa 7. prosince 2016

MARÍA ANGULA: koloniální legenda z vesnice Ballenita


         Ve vesnici Ballenita, která své zvláštní jméno „Velrybka“ dostala podle velryb hrbatých, které je vidět z pobřeží, jak připlouvají do ekvádorských vod z chladného severu, aby si právě tady našly svého partnera, kdysi dávno žila překrásná dívka jménem María Angula.
         Narodila se v domku z bambusu a třtiny a její matka byla radostí bez sebe, když zjistila, že se holčička narodila s jedním zoubkem už vyklubaným. Neklamná známka toho, že jednou z ní bude krásná, šťastná a milá, dobrosrdečná žena.


         María Angula byla ještě batole a všem už bylo nad slunce jasnější, že její matka se nemýlila, když hned po jejím narození tvrdila, že bude krásná. Děvčátko mělo velké, mandlové oči, hnědé jako ta nejsladší a nejjemnější čokoláda, které se vesele smály na svět. Obličej jí lemovaly černé husté kudrny, které se na slunci leskly jako vzácné černé hedvábí. A jak vyrůstala, byla čím dál půvabnější.
         Štěstí, jak se ukazovalo, jí také nechybělo. Jen o ní nikdo nemohl říct, že je milá a dobrosrdečná. Dokud byla malá, mohlo se její nepřetržité drmolení a opakování toho, co kdy, kde, kdo řekl, zdát docela roztomilé. Všichni se nad upovídanou holčičkou shovívavě usmívali a říkali, že z toho vyroste. Rodiče ji napomínali, ať tolik nebrebentí. Ať každému na potkání nevykládá, co zaslechla od někoho jiného. A ve skrytu duše také doufali, že přijde den, kdy María Angula pochopí, že někdy je lepší mlčet.
         María Angula ale s věkem mluvit nepřestávala. Naopak. Mluvila čím dál raději. Ještě radši druhé popichovala, překrucovala to, co řekli. Jednomu řekla, co o něm povídal druhý a maličko si ještě přidala. A bavila se tím, že sledovala, jak se jí daří rozhádat nejlepší kamarádky. Sousedky, které se zatím vždycky shodly. Farmáře, kteří si léta pomáhali a najednou si nedokázali přijít na jméno.
         María Angula se tím vším bavila, smála se a užívala si, co způsobila. Lidé většinou dříve či později zjistili, kdo za vším stojí. Rozčilovali se, zlobili se, tvrdili, že María Angula ten svůj mrštný a jedovatý jazyk má po své praprabábě, která bývala úplně stejná. Stěžovali si, ale nakonec se s Maríou Angulou stejně dávali znovu do řeči. Nejspíš proto, že byla tak půvabná, že jí prostě nešlo odolat.
         María Angula tak dospěla v mladou ženu, která celé dny trávila sbíráním a roznášením drbů, překrucováním toho, co kdy kde zaslechla. Zatímco jiné dívky jejího věku se učily vařit, prát, šít a vůbec vést domácnost, María Angula nikdy nenašla čas ani na to, aby se naučila uvařit skutečně dobrý čaj.
         Její rodiče si už zoufali. Protože kdo by stál o takovou manželku? Určitě ne žádný mladík z Ballenity. Ti sice s krásnou Maríou flirtovali, ale za manželky si brali dívky, které se dokázaly postarat o dům i o rodinu.
         Pomalu minul dvacátý rok Maríina života, všechny její vrstevnice byly vdané nebo zasnoubené. Jenom ona dál vesele pobíhala po vsi a starala se jen o to, co je kde nového. Jednoho dne se v Ballenitě konal obvyklý trh, na který ale zabloudil obchodník z nedalekého Salinas. Spíš náhodou než úmyslně, ale pro Maríu Angulu měl jeho příchod znamenat mnoho.
         Armando Flores, tak se obchodník jmenoval, Maríu Angulu neznal, ani o ní nikdy neslyšel. Jakmile ji ale uviděl, bezhlavě se do ní zamiloval a nikdo, ať by mu o ní povídal, co by býval chtěl, by jeho názor na ni nezměnil. Armando Flores byl skálopevně přesvědčený, že našel tu nejdokonalejší ženu na světě.
         Když požádal Maríiny rodiče o její ruku, byli snad šťastnější než ona sama. Co mohlo jejich dceru potkat lepšího než ženich odjinud, který nikdy neslyšel o jejím pověstném jazyku. Začali tedy rychle chystat svatbu. Oba moc dobře věděli, že času není nazbyt. I ten nejzamilovanější blázen může jednou prohlédnout… a všimnout si, že jeho vyvolená roznáší po vsi drby i o něm samotném…
         Dva měsíce po jejich prvním setkání se Armando a María Angula vzali. Armando Flores si svoji mladou ženu odvezl do Salinas, kde mu patřil pěkný, bíle omítnutý domek a několik obchodů v centru. Pokud si někdo chtěl koupit látky nebo nové nádobí či něco dobrého k jídlu, určitě skončil v některém z Floresových krámů.
         Domek novomanželů byl hezky zařízený, měl prostornou kuchyni i obývací pokoj, tři ložnice a mladé paní měla přicházet na výpomoc s úklidem indiánská služebná. Proti tomu Armando nic nenamítal. Chápal, že tak krásná žena jako ta jeho nebude smýčit podlahu a čistit rohy od pavučin. Ovšem jídlo si přál, aby mu vařila jeho žena. Jak její matka, tak ona sama se mu přece něco navyprávěly o Maríině kuchařském umění.
         Jakmile se María Angula v domě zabydlela, její muž ji večer, než usnuli, požádal.
         „Marío Angulo, lásko moje, mohla bys mi zítra připravit k obědu dušené hovězí maso s bramborem a rýží. To, o kterém tvoje matka říkala, že je tak skvěle umíš.“
         „Jistě, miláčku. Jakpak ne,“ s lehkostí sobě vlastní odpověděla María Angula, i když dobře věděla, že dušené hovězí nikdy nepřipravovala a ani netuší, jak se takové jídlo chystá.
         Jakmile ráno Armando odešel do obchodu, María Angula vyběhla z domu a zamířila rovnou k nejbližší sousedce. Sousedka Luisa byla baculatá žena s šesti dětmi. María Angula ani na okamžik nepochybovala, že určitě umí a zná všechno, co dobrá hospodyně umět a znát musí. Zaklepala a vešla dovnitř se širokým, zářivým úsměvem, kterým si vždycky každého dokázala získat. Luisa nebyla výjimkou a za chvilku už Maríi Angule podrobně popisovala, jak udělat to nejlepší dušené hovězí.
         María Angula pozorně naslouchala, aby na závěr potřásla vesele hlavou a místo, aby poděkovala, řekla jen, že vlastně všechno věděla a chtěla se jen ujistit a honem utíkala domů, aby se pustila do práce. Lucía nad ní jen shovívavě vrtěla hlavou. Nevěřila jí, ale myslela si, že se mladá novomanželka jen stydí za svoji neznalost.
         Armando byl kuchařským uměním své ženy nadšený. Chválil a chválil a chválil a na druhý den ji požádal o menestron. Tentokrát už se María Angula nezalekla, jen rychle přikývla. Věděla, že se dokáže postarat, aby byl manžel spokojený.
         Druhý den se vše opakovalo. María Angula utíkala za doňou Lucíou, nechala si od ní poradit a se slovy, že vše stejně věděla, jen se chtěla ujistit, běžela zpátky domů. A tak to šlo den za dnem. Doňa Lucía se už tolik neusmívala, spíš přemýšlela, jak Maríu Angulu napálit a ukázat jí, že dobře ví, že její „já to stejně věděla“, je jen lež a že mladá žena vařit vůbec neumí. Když se Lucía doslechla, že u ostatních sousedek o ní María Angula vykládá, že vůbec není tak dobrá kuchařka, za jakou se považuje, byla už pevně rozhodnutá, dát Maríe Angule za vyučenou.
         Od první návštěvy Maríí Anguly uplynuly asi dva týdny a jednou večer Armando svoji ženu požádal, že by rád měl na druhý den k obědu dršťkovou polévku. María Angula samozřejmě vůbec netušila, jak něco takového připravit, ale spoléhala na Lucíiny rady.
         Všechno se tedy opakovalo. María Angula přišla, požádala o radu a Lucía se tajně zaradovala. María Angula se přišla poptat přesně na takový recept, v jaký Lucía doufala, aby ji mohla vytrestat. Věděla, že María Angula vůbec netuší, že dršťková se připravuje z hovězích vnitřností. Lucía jí s kamennou tváří řekla, že tohle zvláštní, čarovná polévka, která má posílit mužnou sílu. Chystá se ze střev mrtvého a María Angula je musí v hřbitovní márnici přesně o půlnoci sama z těla vyjmout. Na onom světě mrtví stejně nejedí, tak mu střeva nijak chybět nebudou.
         Předpokládala, že María Angula se vyděsí, bude se dál vyptávat a ona jí pak bude moct říct, že ji prokoukla už dávno, že neumí vůbec nic. Nebo že María Angula odejde, neuvaří a její muž se na ni rozzlobí. To ovšem neznala svoji sousedku. María Angula vesele odběhla s tím, že tohle dávno věděla. Pravda, trošku jí vrtalo hlavou, že taková polévka vůbec existuje. Jenže mladá žena měla zlomyslný jazyk a pomlouvačnou povahu, ale příliš chytrá nebyla. A tak tedy uvěřila. Lucía na chvilku zvažovala, že se rozeběhne za ní a poví jí pravdu, ale pak si řekla, že její radu stejně María neuposlechne, že si zbytečně dělá starosti.
         Jak moc se chudák Lucía pletla. María Angula využila toho, že její muž byl na noc pryč za obchody a před půlnocí vyrazila na místní hřbitov. Tísnil se za salinaským kostelem, bílé náhrobky probleskovaly nočním tichem. Většina lidí by sem v noci nikdy nevkročila, ale María Angula se nebála. Nevěřila, že by mrtví chtěli komukoli ublížit. Nestála ovšem o to, aby ji tady kdokoli viděl. Opatrně se tedy plížila kolem kostela a doufala, že dveře márnice nebudou zamčené. A pokud budou otevřené, že nikdo nebude sedět u mrtvého. Neměl by. Zjistila si, že muž, kterého toho dne přivezli, byl kdosi v městečku neznámý, nikdo nevěděl jeho jméno, ani odkud přišel. María Angula tedy usuzovala, že se nejspíš nenajde nikdo, kdo by chtěl s mrtvým strávit noc.
         Uvažovala správně. Mrtvý ležel sám v márnici, oblečený v rubáši a zakrytý bílým plátnem. María Angula s drobným zaváháním odhrnula plátno, vyhrnula rubáš a udělala, co udělat měla. Pak zmizela stejně rychle, jako přišla.
         Druhý den bylo v městečku velké pozdvižení. Mluvilo se o ďáblovi, o neznámé krvelačné nestvůře, lidé byli vyděšení, protože nic hrůzostrašnějšího se ve zdejší malé márnici ještě nikdy nestalo. Jen dvě osoby se nevyděsily, ale obě hezky mlčely. María Angula a její sousedka Lucía. Ani jedna nechtěla, aby si na ně všichni ukazovali prstem. A María Angula stejně měla spoustu práce u sporáku a s přemýšlením o tom, proč se všichni tak diví a rozčilují, když přece jde o starý zvyk.
         Manžel se večer vrátil, nadšeně spořádal polévku, po jejím původu se nevyptával. Také proč? Byla to přece dršťková, z hovězích vnitřností… María Angula také nevěděla, proč by mu měla něco vykládat, když Armando určitě ví… Ale maličko nepříjemný pocit, že tentokrát zašla až moc daleko, v ní přece jen hlodal…
         Později, před spaním, se María Angula pomodlila o něco horlivěji než obvykle. Přece jenom… i márnice patří ke kostelu, ke svatému místu, považovala tedy za moudřejší trošku si to tam nahoře, když ne přímo u boha, tak alespoň u všech svatých, polepšit… Pak usnula stejně dobře jako kteroukoli jinou noc.
         Najednou ale ucítila, jak se jí na noze dotklo něco ledového. Překvapeně se posadila na posteli, ale nikoho neviděla, jen v pokoji byla nezvyklá zima. Podívala se na manžela, ale ten spal hlubokým spánkem spravedlivých.
         „Je tu někdo?“ zašeptala María Angula do tmy.
         „Marío Angulo, běda, vrať mi moje střeva, která´s mi sebrala z těla,“ zasyčel hlas mrazivý stejně jako okolní vzduch.
         María Angula sice nebyla dvakrát chytrá, ale kuráž a rychlá odpověď jí nikdy neopouštěly.
         „To nevím, jestli půjde. Navíc tě nevidím, tak jak bych mohla něco vracet,“ řekla María Angula a snažila se, aby nebylo slyšet, jak jí zuby jektají strachy.
         „Máš dva dny, pak půjdeš se mnou,“ zasyčel znovu hlas.
         V pokoji bylo najednou znovu ticho a teplo. María Angula už až do rána oka nezamhouřila a přemýšlela, co by mohla udělat. Druhý den ráno zašla za Lucío. Dost rázně jí vysvětlila, že to byla ona, kdo jí, dívku kuchyňských tajů neznalou, poslal pro střeva z mrtvého. Ona, María, má teď výčitky a ráda by mrtvému alespoň k hrobu střeva vrátila. Jenže to už jaksi nejde, tak ať jí Lucía poradí. Nebo se všichni dozvědí, kdo jí tuhle radu dal. To Lucía samozřejmě nechtěla. Věděla, že by v městečku nebyl nikdo, kdo by jí nepovažoval za čarodějnici. Nakonec Maríe Angule poradila, ať zajde k řezníkovi, koupí střívka hovězí a položí je k hrobu. Mrtvý je mrtvý, i taková mu přijdou vhod.
         María Angula utíkala k řezníkovi, nakoupila, co měla a odtud rovnou utíkala k hrobu neznámého. Položila zakoupený balíček a utíkala zase zpět. Večer si šla lehnout zcela klidná. Jenže okolo půlnoci se opakovalo to samé, co předchozí večer. Chladný dotyk na kotníku, zima v místnosti a ta samá slova.
         „Marío Angulo, běda, vrať mi moje střeva, která´s mi sebrala z těla. Nedalas k hrobu ta správná,“ zasyčel hlas. „Máš ještě den.“
         María Angula už cvakala hrůzou zuby, ale manžela nevzbudila. Co by mu také řekla? Nakonec se jí podařilo na chvíli usnout, ale ráno hned znovu běžela za Lucíou. O podivném hlasu jí nevykládala, jen jí řekla, že hovězí střeva mrtvý nechtěl… a ona mu je prostě vrátit chce, aby byl na onom světě kompletní. Lucía se znovu zamyslela a tentokrát jí poradila střívka vepřová.
         Historie se zase opakovala. Řezník, hřbitov a večer čekání. Tentokrát María Angula řekla manželovi, že se musí spokojit se studenou večeří, je unavená, bolí ji hlava a chce si jít brzy lehnout. Armando neprotestoval a ještě svoji ženu politoval, že se necítí dobře.
         María Angula usnula, ale okolo půlnoci ji něco pevně chytlo za oba kotníky.
         „Marío Angulo, nevrátila jsi mi moje střeva, takže teď udělám, co třeba,“ zasyčel hlas a jediným trhnutím nadzvedl Maríu Angulu z postele a dřív, než ze sebe stačila vypravit jediné slovo, byla pryč z pokoje i z domu.

         Marně ji ráno manžel hledal po celém městečku. Nikdy už ji nikdo víc neviděl ani o krásné Maríe Angule neslyšel. Povídaly se nejrůznější věci. Na přetřes přišel i případ mrtvého s ukradenými střevy, ale pravdu se už nikdy nikdo nedozvěděl. Jen Lucía tušila, ale nikdy nepromluvila…

copyright: Jindřiška Mendozová
celou knihu lze stáhnout na: http://www.knihcentrum.cz/draci-krev
Foto autorka blood: Ballenita dnes

Žádné komentáře:

Okomentovat