STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...

STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...
Informace o knížkách

pondělí 19. prosince 2016

MEČ A DÍVKA HERŠTEJNA (ukázka z knihy)

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Zuřil jsem. Měl jsem je na dosah. Správně mě napadlo, že zamíří k usedlosti někoho, koho zná i Herštejn. Někam, kde i kdyby je chytili, byla by pořád šance, že jim nakonec pomůžou. Proto mě nepřekvapilo, že po mé informaci, že po okolí se prohánějí jakési podivné existence a kradou na statcích a chalupách, hospodář zjistil, že i on se stal jejich terčem. Věděl jsem, že to byli oni. Kdo jiný by kradl oblečení a koně? Jenže teď už byli zase pryč.
Našel jsem tuhle usedlost rychle. Natolik rychle, že jsem doufal, že je chytím ještě přímo tady. Ale ne! Ti malí mizerové byli rychlí. Vlastně mě docela překvapovali. Kdybych je nepotřeboval zničit, dokonce bych k nim mohl cítit něco jako... respekt... nebo obdiv. Ono propadnout se staletími a rovnou neztratit hlavu, to chce docela odvahu.
Jenomže podobné myšlenky mi byly na nic. Věděl jsem teď, že mají koně a oblečení. A nepochyboval jsem, že Františka se bude chtít spojit se svým otcem. Možná by stačilo čekat na hradě, až mi vběhne do cesty sama. Spokojeně jsem se usmál. Ano, jistě, tohle bylo lepší řešení než běhat po lesích a nahlížet do všech jeskyní a skalních průrev, abych našel nějaký jejich dočasný příbytek. Konec konců, místní hospodář chce svého koně zpátky a bude ho hledat. Třeba nějakou práci nakonec odvede za mě.


Mlaskl jsem na koně a docela spokojeně jsem ho otočil. Vztek už byl dávno ten tam. Byl jsem si jistý, že mi vběhnou do náruče sami. Bez Herštejnovy pomoci se neobejdou a já, jakmile ji uvidím nablízku, dám do pohybu celý plán, který jsem si vystavěl... Byl jsem si jistý, že to vyjde. Vždyť Bavorova ležení byla tak blízko. Mnohem blíž, než jsem kdy hlásil na hradě.
Celou cestu zpátky jsem na svém koni letěl jako s větrem o závod. Po tak dlouhém čekání bylo zase všechno blízko, tak blízko. Navíc jsem už byl skoro tak mocný jako Vládce... měl jsem Meč na dosah a měl jsem paměť. Paměť, která mi dovolovala předvídat a řešit situace po svém, nemusel jsem jen útrpně čekat, co mě kdy v které době potká. Naopak, měl jsem všechny doby uložené v paměti. Byl jsem první Temný, který by možná, časem, až si vzpomene na všechno, mohl historii měnit.

Tiskli se jeden ke druhému ve snaze udržet se na vlnícím se koňském hřbetu. Jakub nic okolo sebe nepoznával a byl si jistý, že Anežka s Péťou na tom jsou stejně. Lesy byly mnohem hlubší a temnější než ty, které znal on. Nikde nebyly žádné cesty ani turistické značky. Nic. Jen zelené příšeří a zelená střecha z větví stromů, pod kterou záhy nevěděl, odkud vyjeli a kam směřují.
Zdálo se ale, že Františka přesně ví, kudy a jak koně vést. Jakub cítil, že Anežka, která seděla na koni před ním, se třese zimou. Ostatně ani on sám a nejspíš ani Péťa, který seděl před Anežkou, na tom nebyli líp. I tohle bylo jiné. V hlubokých, nevykácených lesích bylo mnohem větší chladno, než jaké panovalo ve Velharticích, když je přes obraz opustili.
„Kam jedeme?“ zeptal se a snažil se, aby mu necvakaly zuby.
Františka se k němu otočila: „V létě jsme tu s tátou objevili malou jeskyni. Tam můžeme dneska přespat.“
„A najdeš ji?“
Když viděl lesy okolo, měl Jakub své pochybnosti. Františka ale bez zaváhání kývla a přes rameno na něj křikla: „Já jsem tady vyrostla. A otec mě vždycky učil neztratit se v lese!“
Nezbývalo jim než Františce věřit. Pomalu se začínalo šeřit. Sami by si bez ní stejně poradit nedokázali. Jakub se podíval na hodinky. Jenže ty pořád ukazovaly osm hodin ráno, chvíli, kdy prošli obrazem. Když se zeptal Anežky a Péti, zjistil, že ani jejich hodinky čas neukazují. Teda že ukazují čas, kdy proletěli staletími. Výborně, za chvíli ztratí přehled o čase úplně. Poprvé ho napadlo, jak se asi tváří máma s babičkou... dělaly dusno, když se s partou motal po hradě, co budou vyvádět, až zjistí, že se toulá středověkem... Rozhodl se, že o tomhle zatím přemýšlet nebude. Stejně s tím nic nenadělá.
Cítil, že monotónní pohyb koňského hřbetu ho začíná uspávat. Najednou byl strašně unavený. Co by jenom býval dal za pohodlnou postel u babičky v podkroví...
Najednou Anežka mlaskla a kůň se zastavil. Před nimi se otevíral nevelký otvor do skály. Pochopili, že jsou u cíle. Zrovna na pohodlnou noc to nevypadalo.
„V noci nám tu bude strašná zima,“ řekla nahlas Anežka, jejíž myšlenky se ubíraly zhruba stejnou cestou jako Jakubovy.
Ale tady byla pomoc snadná. Jakub vytáhl z kapsy nějaký kámen a kus jakéhosi železa. Tak to alespoň viděli ostatní. Až na Františku, která radostně vykřikla: „Kdes to vzal?“
„Co je to?“ ozval se téměř současně Péťa.
„Ocílka a křesadlo. To dřív měli místo sirek. Čórnul jsem je na statku,“ vysvětloval Jakub. „Jenom musíme nasbírat suché dříví a hurá... zima nám nebude.“
Při nadšeném líčení toho, jak si z jeskyně udělají útulné bydlení, si vůbec nevšímal Františčina potutelného úsměvu. Proč se tak culila, pochopil, když měli klestí nasbírané a poskládané do úhledné hraničky v ohništi, které narychlo udělali v jeskyni. Ať škrtal jak škrtal... nevyskočila ani jiskřička.
Nakonec k němu Františka s pobaveným výrazem natáhla ruku: „Půjč mi to. Sice hodně znáš, ale...“
Nedořekla a ani nemusela. Jasně, co by tak asi chtěla dodat... že sice hodně čte, ale jinak je nešika. A tak se do rozdělávání ohně pustila Františka.

Ještě zdaleka nebylo ani poledne, ale Bušek už se cítil na pokraji zoufalství. Děti nikde. Navíc pořád koukal z okna ven a čekal, kdy se tu objeví někdo z rodičů, kterým bude divné, že jim děti neberou mobil... Moc ho neuklidňovalo ani to, že dobře věděl, že tady na prázdninách stejně většinou nechají mobily hozené na stole a vyběhnou ven bez nich.
Pokusil se soustředit na knihu, která ležela otevřená na stole. Historie Bušků a také zápisky kastelána z devatenáctého století, levobočka, který už tehdy zachránil meč před téměř jistou zkázou. Poprvé v životě nebyl vším tím čtením nadšený. Poprvé v životě vlastně přímo litoval, že patří do rodu Bušků a že je jakkoli zapletený do všech těch zmatků okolo meče.
Kastelán, který kdysi kvůli meči překopal celou věž Putnu, toho o Temných a o černé a bílé magii věděl velmi mnoho. Jenže jak se zdálo, nic z toho teď Buškovi nemohlo pomoct. Meč mohl použít proti Temným silám jen ve vlastní době, a i kdyby nemohl, obraz ho stejně nenechal projít za dětmi... Už prostě neměl dětsky čistou duši. Prudce knihu zaklapl. Jeho praprapradědeček, nebo kým pro něj vlastně dávný kastelán byl, mu nepomůže.
Chvíli jen tak zíral do prázdna. Přece musí existovat způsob, jak by dětem mohl pomoci. Někdo musí něco vědět. Myšlenky se mu stále vracely k starožitníkovi, k malíři ze středověku... Ne, nevěří, že někdo, kdo může cestovat časem, by nevěděl o nějaké kličce, která by jim teď mohla posloužit.
Vstal ze židle tak prudce, až spadla na zem. Pořádně se lekl, v tichu místnosti žádnou takovou ránu nečekal. I kdyby měl prohledat všechny knihy, co jich kde je, on nějakou odpověď najde. Ale nemusel si ani dávat takovou práci. Starožitník s obrazem v ruce stál najednou přímo v jeho kuchyni...

Všechny ženské na hradě pobíhaly po chodbách i po nádvoří jako bezhlavé slepice. Ostatně ani Herštejnovi odvážní rytíři nezůstávali nijak pozadu. Stačilo pár slov o podivných bytostech, které velhartičtí viděli na hřbitově, a povídačky o ďáblovi, o čarodějnicích a o nadpřirozených mocnostech jen letěly od úst k ústům a od ucha k uchu.
Docela dobře jsem se bavil. Bylo tak snadné udělat z nich své nástroje. Byl jsem si jistý, že jestli se teď někde ta zvláštní čtyřka objeví, donese se to ke mně rychlostí větru. A pak si pro ně dojdu. Nebo ještě lépe... že mi je sem sami přivedou. Co pak bude Herštejna zajímat víc? Zachránit dceru před nařčením z čarodějnictví, nebo chránit Meč? Odpovědí jsem si byl jistý... A poprvé za celou dobu mi nevadilo jen čekat a o nic se nesnažit.

Slunce už dávno zašlo a oni se choulili u ohně, který Františka tak snadno rozdělala. Dokud ochabující světlo venku dovolovalo, sbírali po okolí další suché větvičky a kůru, aby jim zásoby vydržely na celou chladnou noc. Koně zavedli do bezpečí hlouběji do lesa. Kdyby na něj někdo přišel, nenašel by je hned pár metrů od něj. Cestou zpátky do jeskyně sbírali podle Františčiných instrukcí různé bobule, které si mohli dát k večeři.
Jakub se v duchu divil, že šlechtična jako Františka zná takovou spoustu zajímavých věcí. Péťa její znalosti obdivoval nahlas. Františka se jen zasmála. Jí se to nijak divné nezdálo. Její otec vždycky říká, že když už má to štěstí a je z dobrého rodu a bohatá, měla by se snažit o okolním světě dozvědět co nejvíc. Že prý pak bude moudřeji a spravedlivěji vládnout svým poddaným.
„Jenže ty jsi nejmladší, takže vládnout bude spíš některá tvoje ségra... Totiž sestra,“ opravila se Anežka, když viděla Františčin nechápavý výraz. Bylo to rýpnutí, ale tolik obdivu od Péti a vlastně i od Jakuba už na ni bylo trochu moc.
Františka jen pohodila hlavou. Nemusí přece být hradní paní zrovna tady. Třeba se provdá někam daleko a bude mít své poddané tam... Anežka už radši mlčela. Tahle její středověká sestřenice měla odpověď snad úplně na všechno. Nejvíc ji ale stejně štvalo, jak se na ni Jakub pobaveně díval. Nebo se jí to jenom zdálo?
Když seděli u ohniště, probírali, co asi teď dělá starý Bušek, jestli už rodiče vědí, že zmizeli... To dělalo starosti hlavně Jakubovi. Co když se mámě z leknutí udělá zase špatně? Když slyšel Františku mluvit o sestrách, jak si s nimi rozumí, i když jsou o dost starší... najednou se mu nezdálo zase tak špatné, kdyby toho bráchu nebo ségru přece jenom měl. A navíc... kdyby se něco stalo... s mámou nebo s tím miminem... byla by to přece tak trochu jeho vina. To jeho napadlo, že podají Františce ruku... vlastně tak trochu doufal, že by mohli tím obrazem projít s ní... V tu chvíli se pevně rozhodl, že udělá všechno, aby se jim podařilo vrátit se domů do Velhartic... Když se bude snažit, určitě všechno dobře dopadne...
„Nejhorší je být kousek od hradu a nemoci tam zajít,“ řekla najednou smutně Františka, jako kdyby nějakým šestým smyslem vytušila jeho myšlenky na domov.
„Jenže tvému tátovi musíme dát vědět, že jsme tady. Musí se dozvědět, že je meč v nebezpečí. Takhle bysme se tady mohli schovávat věčně...,“ poznamenal Péťa.
Všichni mlčeli. Věděli moc dobře, že má pravdu. Sedět kus od hradu bylo k ničemu. Navíc nepochybovali, že Temný si je dříve nebo později najde. Nebo nějaká babka kořenářka úplnou náhodou narazí na jejich koně a poví hospodáři z usedlosti, kam si pro něj má dojít. Protože o krádeži už se určitě ví široko daleko. Pak už si sem pro ně jenom dojdou...
ťa do ohně přihodil další suchou kůru. Plameny vyšlehly o kus výše a osvětlily na malou chvíli větší část jeskyně. V tom kratičkém okamžiku Jakubovi padl pohled na prsten, který se jako kapka krve zatřpytil na Františčině ruce. Téměř okamžitě si uvědomil, že má nápad...

Předchozího dne jsem byl spokojený, ale teď ráno, o necelých dvanáct hodin později, jsem zuřil. Jak je možné, že o nich zatím nikdo nic neslyšel. Nikdo je ani nezahlédl. Čtyři děti! Copak byli všichni tak vychytralí, že se skutečně dokázali skrývat před celou vesnicí i před lidmi z hradu? Hospodář z usedlosti nenašel po svém koni ani stopy. Kudy se jen mohli vydat? Lesy tu byly hluboké, takže možností, směrů a cest bylo víc než dost. Nikdy bych nevěřil, že se tak vyznají.
Pořád jsem doufal, že ta malá zrzka Herštejnová neodolá a pokusí se spojit se se svým otcem. Potom mě napadlo, že třeba nevyhledá jeho, ale malíře. Falešného Taliána, který ji svým obrazem zachránil už jednou. Ano, to bylo ono. Že ji napadne, že na hradě budu já a budu na ni čekat, to je možné... proč by ale měla vůbec vědět, že znám malířovo tajemství? A zná ho vlastně vůbec ona sama?
Vztek mě zase přešel. Věděl jsem, že nesmím ztrácet hlavu. Jestli chci dosáhnout svého, musím postupovat klidně. Klidně a s rozmyslem. Pak získám Meč. Budu silnější než Vládce. Sám budu vládcem. Málem jsem se spokojeně rozesmál. Místo toho jsem ale osedlal koně, vyvedl ho ze stájí na dvůr, nedíval se ani napravo ani nalevo, vyšvihl jsem se do sedla , bodl koně do slabin a vyrazil jsem hradní branou ven, směrem k hostinci...

Bylo to nebezpečné. Věděli to oba, ale věděli také, že to musejí dokázat. Musejí se dostat až do Herštejnových pokojů a propašovat k němu Františčin prsten. Zdědila ho po své babičce. Nikdo neměl druhý takový. Její otec hned pozná, že je Františka nablízku, a vydá se ji hledat.
Najednou z brány vyjel muž na černém koni. Jakub doslova připlácl Péťu k hradbám, aby je dotyčný náhodou nezahlédl. Nebylo pochyb. Byl to Temný a byl stále na hradě. Podle všeho mu tedy Františčin otec stále důvěřoval. To jim tedy trochu křížilo plány. Co když se Herštejn Temnému svěří, že se Františka vrátila? Co když ho dokonce požádá o pomoc při hledání? S tím teď ale nemohli ztrácet čas. Lepší plán stejně neměli.
„Odlákáš pozornost toho strážného u brány a já už se nějak dostanu do hradu,“ šeptem instruoval Jakub Péťu.
Ten ale zavrtěl hlavou. Ne, ani ho nenapadne. On pronese prsten do hradu! Jakub na něj zíral s pusou pomalu dokořán. Odkdy se hrne do nebezpečí? Pak si ale odpověděl sám. Jistě, od té doby, co je zamilovaný do Františky. Stejně se mu to nezdálo. Co vůbec Péťa ví o hradu? Najde to, co potřebují?
„Ty taky víš jen to, co nám popsala Františka. Druhé patro, páté dveře,“ naštvaně se bránil Péťa.
Jakub zavrtěl hlavou. To se tedy plete. Jako kdyby nevěděl, že ho hrady zajímají. Takže ví dost nejen o tom velhartickém, ale i o tomhle. Jestli chce jít on, pěkně si teď poslechne, co mu Jakub poví. Nebo nejde. Péťa chvilku přemýšlel a nakonec přikývl. Taky mu nic moc jiného nezbývalo.
Odplížili se raději kus dál do křoví. Co kdyby je někdo uviděl? Kdyby je zavřeli v jedné z věží, pořádně by se všechno zkomplikovalo. Jakub z křoví ukazoval. Támhleten čtyřhranný, dvoupatrový palác je takové srdce hradu. Tam jsou Herštejnovy obytné místnosti. Dole jsou komory, nějaké místnosti pro služebnictvo a různá skladiště. Hlavně Péťa nesmí vejít těmi dveřmi dole. Dostal by se jen do komor. Do obytných místností se dostane z portálu a na ten se dostane po pavlači na hradbách. Problém to nebude, padací most u druhé věže není sklopený. Pak je tu ještě druhá budova. Tam je kuchyně a místnosti pro služebnictvo a žoldáky. Tam ať taky neleze.
ťa už měl pocit, že mu drnčí a duní v hlavě. Představoval si to asi moc jednoduše. Vběhne dovnitř a zase ven.
„A nemluv!“ radil mu dál Jakub. „Hned poznají, že nejsi zdejší.“
„Ale já jsem!“ šeptem protestoval Péťa.
Jakubovi v tu chvíli blesklo hlavou, že měl jít radši úplně sám. Copak mluví čínsky nebo co?
„Jasně. Jsi velhartickej, ale nejsi z jejich doby!“ snažil se být trpělivý.
ťa spokojeně přikývl. Jo. S tím se dalo souhlasit.
„Tak já jdu na věc,“ řekl Jakub a zamířil k bráně.
Schoval se za hradbami tak, aby na něj strážný neviděl. Potom z kapsy vytáhl šišku a hodil ji po muži, který v klidném dni znuděně zíval u brány. Když ho do ramene udeřila šiška, překvapeně se rozhlédl. Stromy byly dost daleko na to, aby šlo o nějakou rozveselenou veverku. Pak najednou přiletěla další šiška. Ta už ho vážně naštvala. Praštila ho totiž rovnou do hlavy. Najednou se mu zdálo, že zaslechl chichotání. Ano, tam za ohbím hradeb. Naštvaně se tím směrem vydal. Hrad za těch pár vteřin nikdo nepřepadne a on tu není proto, aby si z něj někdo dělal legraci.
Dřív než stačil dorazit na místo, zpoza hradeb vyběhl rozčepýřený kluk s podivným udělátkem na očích, a aniž by se jen chvilku rozpakoval, hodil po něm další šišku. Strážný si dal rychle dvě a dvě dohromady. Je to kluk, který po něm házel i ty první šišky. A je to někdo z té partičky podivných děcek, o kterých včera mluvil ten žoldák... Jan... Strážný se za klukem rozběhl. Byla to přece příležitost. Chytne malého ďábla, zapůsobí na svého pána, a místo aby v zimě v létě tvrdnul u brány a buď mrznul, nebo se pek,l povýší a bude hlídat případné vězně... pěkně v suchu a teple...
Hnal se za klukem, neviděl, neslyšel, a tak si samozřejmě nemohl všimnout, že do brány jakoby nic nakráčel další kluk. Péťa se rychle rozhlédl po nádvoří a ke svému údivu tam spatřil další tři kluky v jeho věku. Pomáhali vyvádět koně ze stájí. Bylo jasné, že pro Františčina otce pracují.
Pořád ještě neviděl, kudy vystoupat na pavlač, která se táhla po hradbách. Najednou se ale nádvořím rozlehl hlas podkoního.
„Přichystat koně pro pána!“
Tři kluci se hned hnali zpátky do stájí. Někdo další se rozběhl k hradbám a Péťa najednou přesně viděl, kde ta Jakubova pavlač vlastně je. Jenže bylo příliš rušno na to, aby se teď mohl promenovat po nádvoří. Ale tentokrát mu štěstí přálo. Kousek od studny s rumpálem rostl starý dub se širokým kmenem, a tak se Péťa vtěsnal mezi strom a hradby a sledoval, jak se všichni mohou přetrhnout, aby pro svého pána všechno během chviličky připravili.
Kůň, kterého tři malí kluci vyvedli ze stáje, byl překrásný bělouš. Byl už osedlaný a nedočkavě cukal hlavou a hrabal kopytem. Bylo jasné, že se těší na projížďku. Kluci ho přivázali k rumpálu a rozeběhli se na všechny strany, aby se za chvíli jeden z nich vrátil s koženým vakem na pití, který přivázal k sedlu. Pak znovu odběhl.
ťa se opatrně rozhlédl. Na chvilku se nádvoří vylidnilo. Byla to jeho příležitost. Proč by měl riskovat pobíhání po pavlači, když může hodit prstýnek do vaku. Nadechl se, rychle přeběhl pár metrů, které ho dělily od koně, a udělal to, co měl. Pak se znovu schoval za strom. Kluci se vraceli v doprovodu Herštejna a podkoního. Něco si povídali, zatímco Péťa se snažil vypozorovat nějakou Františčinu podobnost s otcem. Moc se mu to nedařilo. Herštejn byl hřmotný, tmavovlasý muž, který se svojí bledou, zrzavou dcerou neměl snad nic společného. Pak se ale podíval Péťovým směrem a ten musel uznat, že oči mají oba úplně stejné.
Herštejn propustil své pomocníky, bez zaváhání se vyhoupl do sedla a vyrazil z brány. Péťa ještě pár okamžiků vyčkával. Potom rychle vyběhl branou ven. Měl kliku! Ale co by neudělal pro Františku. Jakmile zaběhl do lesa, hned se rozhlížel po Jakubovi. Pro jistotu se znovu ohlédl i k hradu, jestli se kamarád neschovává někde u hradeb.

To, co uviděl, mu doslova vyrazilo dech. Strážný, jehož pozornost měl Jakub odlákat, se vracel, ale jednou rukou držel za krkem Jakuba a vedl ho rovnou do brány a dál na hrad. V Péťovi by se krve nedořezal. Musel si na chvíli sednout. Hlavou se mu přehnal nápad, že se pro Jakuba na hrad vrátí. Potom se ale rozhodl, že půjde za Františkou a Anežkou. Sám by toho na hradě moc nezmohl. Byl si ale jistý dvěma věcmi. To, co se stalo, byl průšvih. Veliký průšvih. A oni se musejí co nejrychleji spojit s pánem z Herštejna. Jinak to s Jakubem určitě dobře nedopadne...

copyright: Jindřiška Mendozová
Celá trilogie v: www.knihcentrum.cz
                        www.neoluxor.cz


Žádné komentáře:

Okomentovat