STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...

STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...
Informace o knížkách

čtvrtek 15. prosince 2016

MEČ, SRDCE A ČARODĚJKY - UKÁZKA Z KNIHY

JEDENÁCTÁ KAPITOLA

Boblig mluvil a mluvil a mluvil. Oběma jim dával záludné otázky. Proč se tak najednou Anežka rozhodla hledat své příbuzné? A proč zrovna příbuzné s tak podivnými schopnostmi? Proč se Dorotka snažila dostat do zámku, do blízkosti mladých pánů?
Anežka se po téhle otázce vyčítavě podívala na    Maximiliána z Žerotína. Kdo jiný mohl Bobligovi říct o Dorotčiných návštěvách zámku a studovny? Maxmilián se maličko začervenal, ale pohledem neuhnul. Aspoň to Anežka ocenila. Jestli si pustil pusu na špacír, stojí si za tím… a to se cení.
Najednou stál Boblig z Edelstadtu přímo proti ní a Anežce, po- divně majestátní ve svém rozevlátém plášti s kožešinou okolo krku a mířil na ně prstem.
„Kde je ukryté srdce zemřelé hraběnky z Oppersdorfu? Co s ním zamýšlíte? Proč se po nocích touláš mimo zámek? Hledáš spojení se svým pánem, s Ďáblem?“
„Nic vám neřeknu, protože nic nevím, a všechno tohle jsou blbosti,“ odsekla Anežka, aniž by vlastně přemýšlela o tom, co říká a co to pro ni může znamenat. „A kdo vám vůbec všechny tyhle nesmysly navykládal?!“
V davu to jenom zahučelo. Jen se podívejte! Tak malá a tak zpup- ná! Viděla kuchařku Marii, ta se výjimečně nesmála, ale křižovala se a bylo na vidět, že celé tohle dění ji děsí. Anežce bylo kuchařky líto. Vzala ji k sobě na práci, a teď aby se nakonec bála, že ji také prohlásí za čarodějnici.
Boblig se okamžitě dramaticky obrátil ke shromážděnému slu- žebnictvu, ale především k hraběnce de Galle.
„Vidíte to? Ta druhá projevuje aspoň trochu lítosti. Mlčí a kaje se. Ale tahle! Drzá je a zpupná. To jejími ústy promlouvá ďábel!“ křičel a lidé se křižovali a ustupovali dál a dál do rohů velké místnosti.
Boblig udělal ještě krok a strhnul Anežce z hlavy kuchařský čepeček. Ve světle svícnů a lustrů zazářily její zrzavé vlasy.







„Jen se podívejte! Další znamení ďáblovo! Zrzavé vlasy! Ten nejvlastnější příznak čarodějnictví. Vsadil bych se, že najdeme i další. Pihy na zádech… pleť, která se spálí pod sebemenším dotykem slunce.“

Anežka se doslova rozklepala. O všem se mohla hádat, že to není pravda, ale zrzavé vlasy, pihy a to, že se na sluníčku snadno spálí, prostě popřít nemohla… Boblig vytáhl věci, kterým budou všichni věřit…
Najednou se vedle narovnala Dorotka: „Ona není čarodějnice.
Já taky ne. A neprojevuju lítost, protože nemám čeho litovat!“
Anežka se přestala třást, bylo dobré vědět, že jsou přece jenom dvě, že není sama, že Dorotka neztratila odvahu. Koutkem oka v tu samou chvíli zahlédla, že ze sálu se nenápadně vypařili Jakub, Péťa i Vítek. Maličko se uklidnila. Určitě udělají všechno pro to, aby je z téhle situace dostali. Nechtěla se po nich ale dívat moc dlouho, aby nakonec nepřitáhla Bobligovu nevítanou pozornost i na ně.

Když uslyšely zabušení na dveře, Hana Šimková s babičkou se po sobě jenom unaveně podívaly. Zrovna krájely brambory na salát, aby byl dobře uleželý, a o nějaké vyrušování nijak nestály. Navíc podle bušení které bylo stejné, jako když na dveře bušila Anežka moc dobře věděly, kdo se k nim dobývá. A dneska podruhé. Nakonec si babička utřela ruce do utěrky a šla otevřít když sem tedy tentokrát návštěva nevpadla sama a bez vyzvání.
Samozřejmě se nepletly. Byla to Klára Bušková a zase byla celá bez sebe.
„Jsou ve stodole!“ řekla naštvaně a bez jakéhokoli dalšího vysvětlování.
Babička a Hana přikývly. Ano, jsou. Celý den. Chlapi. Vánoční přípravy je nebaví. Na Štědrý den nazdobí ráno stromeček, a tím to zvadne.
„Je jim úplně fuk, kde jsou děti! Václav se dokonce ani ne- postaral, aby se Anežka odpoledne učila. A navíc se teď doslova sčuchnul se svým tátou! “ pokračovala Klára.


Babička se po pátravě podívala. Ta ženská je pořád jako mo- torová myš. Jakmile někdo nižší výkon než ona, problém.
„Sedněte si,“ ukázala babička na židli. „A chvilku poslou- chejte.“
Klára se na ni nedůvěřivě podívala, ale poslechla ji. Přece jenom doma tady byla babička, ne ona.
Babička se posadila naproti ní, nadechla se a začala. Její muž, starý Bušek, a jejich Pavel nejspíš moc dobře vědí, kde jsou děti. Jenže je to nějaké jejich tajemství. Hra, kterou milují jak děti, tak oni. A tak to být. Každé dítě by se mělo někdy vyblbnout s tátou nebo s dědou. A že se její bývalý muž Václav, jak ona říká, sčuchnul se svým tátou… se starým Buškem… měla by být ráda… Třeba to usnadní spoustu dalších věcí. A i kdyby to neusnadnilo nic mezi nimi a Anežkou, pořád je dobře, když se otec a syn dají dohromady.
Měla by je nechat. Jedno odpoledne, jeden den přece nezmění nic na tom, jestli se Anežka dostane na nějaký gympl. Ale může hodně změnit její vztahy s tátou… vylepšit je… a ty mezi Klárou a její dcerou taky… je nechá být, jim jednou věří… všem… Klára najednou vypadala unaveně. Jako kdyby těch věčných přetahovaček s Václavem, se starým Buškem i s Anežkou měla najednou dost. Možná babička pravdu. Třeba by opravdu jed- nou měla nechat vypnout je a vypnout i ona… a přečíst si třeba
nějaký úplně pitomý časopis o televizních hvězdách…
Babička přikývla. Ano, přesně takhle to myslela. Klára vstala, poděkovala a odcházela odhodlaná do ničeho se nemotat. Ales- poň dneska. Jednou to vydržet. A babička doufala, že poradila dobře… protože i když by to neprozradila vůbec nikomu, celý den si o děti starosti dělala… Vlastně ani nevěděla proč, ale nemohla se zbavit pocitu, že tady jde dávno o víc než o bojovky tátů a dětí. Jenže pokud nechtěli nic říct sami, ona byla rozhodnutá je nenutit. Nikdy to neměla ve zvyku a nehodlala na tom nic měnit.

Vítek a kluci dorazili do Magdaléniny chalupy, kde bylo všechno vzhůru nohama. Magdaléna s Lidmilou si balily do uzlíku pár věcí


a byly odhodlané vyrazit na zámek a nechat se zatknout místo Do- rotky. Boblig stejně chce je dvě. Přiznají se mu k čemukoli, vrátí to zpropadené srdce a…
„A otevřete na svět cestu silám mnohem temnějším, než je tenhle odporný advokát a jeho lidé,“ řekl vážně Vítek, o kterém od Do- rotky všichni věděli, kdo vlastně je.
„Ale co máme dělat?“ plakala Lidmila. „Přece mu svoji dceru jenom tak nenechám. Co když jí pošle na hranici? Hned teď!“
Ne, to neudělá. Chce to srdce. Nebude srdce, nebudou peníze od hraběnky. Nějaký čas jim ještě zbývá. A ten musejí využít správně.
„Jak správně?“ vzlykala dál Lidmila.
Vítek se pevným pohledem zadíval na Kryštofa. On ví, jak se Kryštofa dotklo, že si Anežka s Dorotkou myslely o jeho údajném vymýšlení, že slyšel vůz. Jenže on, Bílý, ví, že ho slyšet nemohl, o takové drobnosti se Temní dokáží postarat. Ví i to, jak ho mrzí, že mu otec nestihl předat následnictví ochránce Meče. Teď ale musí udělat to jediné správné… jet s ním… a podle vzkazu, který poslala Františka z Herštejna, se pokusit najít místo, kde se Meč ukrývá, a čelit střetu s Temným.
Kryštof neváhal a přikývl. Teď opravdu nebyl čas hrát si na ura- ženého. Vítek natáhl ruku k Martinovi. Pojede s nimi také. Lidmila i Magdaléna se k chlapci vrhly. Dokonce i Alois chtěl Vítkovi, třeba násilím, zabránit v tom, aby si chlapce odvedl. Vítek ale trval na svém. Je Bílý. Nikdy by neudělal nic, co by nebylo v zájmu dětí, v zájmu Meče, v zájmu dobra. Alois nakonec ustoupil a Lidmila s Magdalénou chlapce nakonec pustily. Vlastně jim nezbývalo nic jiného. Vždycky stáli na straně dobra všichni, celá rodina. Teď tomu nemohlo být jinak. Pak jenom se slzami v očích sledovali, jak děti s Vítkem a s Kryštofem opouštějí chalupu.

Pane, stojím v davu a pozoruji, jak se Boblig snaží dostat z těch holek pravdu. A jako vždycky, když jsem se v průběhu staletí setkal se zrzavou Anežkou, musím přiznat, že k té dívce cítím něco jako obdiv… pokud tedy Temný něco podobného cítit může. Mlčí. vím, že ví. A vím, že k němu nakonec dovede. Vím, že Boblig za





ně peníze nedostane, ale – obdiv neobdiv – doufám, že dostane ji. Nejchytřejší a nejodvážnější ze strážkyní. Doufám, že tenhle končící rok, rok 1678, je tím posledním, kdy stojím proti Anežce Buškové z Velhartic.

Když dojeli zpátky k zámku, vůz se saněmi nechali mimo zámecký park. Čím méně pozornosti budili, tím lépe. Raději ani nešli dovnitř branou, ale přelezli zámeckou zeď. Hluboký, čerstvě napadaný sníh tlumil jejich kroky. Nebe bylo stále čisté, bez jediného mráčku, plné třpytivých hvězd, a dorůstající měsíc jim svým mdlým světlem svítil na cestu.
Vodní tvrz. Vítek přemýšlel nahlas. Vodní tvrz podle knih stála tam, kde je dnešní rodinná kaple. Ano, zní to logicky, Herštejn byl urozený pán a určitě měl známé i mezi místní nižší šlechtou. Měl na tvrz přístup. Ukrýt Meč tam mělo určitě smysl.
V oknech soudní místnosti se stále svítilo. To znamenalo, že Bobligův nekonečný výslech stále pokračoval. Jim tohle teď hrálo do noty. Sál byl dost daleko od kaple, takže nebylo pravděpodobné, že by si někdo hned všiml nějakého pohybu v kapli. Ostatně, teď se všichni soustředili na dvě malé čarodějnice to Velké Losiny ani Šumperk ještě nezažily.
Opatrně vyšli po schodech na arkády a zamířili k zámecké kapli. Když vstoupili, všichni kromě Jakuba a Péti se pokřižovali, ale od nich to asi ani nikdo nečekal. Jejich známí ze sedmnáctého století už si zvykli, že děti z budoucnosti prostě některé věci dělají jinak.
Potom se rozhlédli po krásně zdobené kapli.
„Kde máme začít?“ zeptal se s trochou beznaděje v hlase Kryštof.
„Může být úplně kdekoli. V zprávě z minulosti není o nějakém přesném místě žádná zmínka.“
Jakub si nervózně posunul brýle a znovu Kryštofovi vysvětlil, že přece žádný strážce nemůže říct úplně všechno. Navíc ani Františka nemá jistotu, že Meč je pořád ještě tady. Třeba ho už další strážce dávno přestěhoval…


„Takže budeme muset prohledat celou kapli,“ řekl odevzdaně Kryštof. Rozhodně nepůsobil jako někdo, kdo je pro svoje poslání celý zapálený.
Jakub přikývl. Hlavně ať už začne. Přece ví, jak na to.
Kryštof začal procházet kaplí, tu se dotkl zdi, tu podlahy, ale nic, cítil jen studené zdivo.
„Stejně tu dávno nebude,“ brblal. „Přestavěli tvrz a dali ho pryč.“
„Nebo ho tu uložili právě při té přestavbě,“ odsekli  dvojhlasně a už docela naštvaně Jakub s Péťou. Copak Kryštofovi nedochází, že na tom Meči závisí život jeho sestřenice, jeho mámy i jeho tety? A možná i jeho vlastní?
„A co si mám počít, když prostě nic necítím?“ rozkřikl se na ně Kryštof.
Vítek jim pohybem naznačil, aby se všichni utišili. Nestojí přece o to, aby je tady všechny hned teď nachytali… opravdu není nutné, aby skončili ve vězení všichni. Může to Kryštof zkusit ještě jednou? Kryštof tedy zopakoval celé hledání znovu. Se stejným zájmem jako předtím. Jakuba napadlo, že Kryštof prostě nemá to pravé srdce strážce… asi se může stát i to. Vlastně byl rád, že to nevidí Anežka s Dorotkou. Byly by ze staršího bratrance strašně zklamané. Zklamaně vlastně vypadal i Martin, když pozoroval Kryštofovo snažení-nesnažení.
Vítek vzal najednou za ruku Martina a dovedl ho ke zdi. Omluvně se podíval na Kryštofa.
„Víš, možná nejsi strážce. Možná v tobě tvůj otec necítil to správné srdce. Co možná nevíš, že rodina tvého strýce jsou vzdáleně spříznění s rodinou tvého otce. Takže i Martin s Dorotkou v sobě nesou krev Bušků…“
Kryštof na něj zíral s otevřenou pusou. Nikdy se nezajímal o to, kdo byl který jeho prastrýc nebo prateta. Jeho zajímalo jezdit s vo- zem, pracovat, nikdy nebyl moc na tyhle věci o rodokmenech a léči- telství… Najednou ucítil zvláštní úlevu. Vlastně o to být strážcem Meče vůbec nestál…
„Chceš říct, že můj otec mohl někde nechat psáno, že strážcem bude Martin?“ zeptal se a úleva mu byla v hlase znát. Jakuba s   Péťou


to překvapilo, ale Vítek se jen chápavě usmál – strážcem se člověk musí narodit, a to se Kryštofovi rozhodně nestalo.
„Ano… myslím, že přesně tak to bylo. Ať tedy zkusí hledat Martin,“ řekl Vítek.
Martin se kupodivu na nic neptal. Prostě jen vzal na vědomí, že věci jsou takové, jaké jsou. Nikoho to vlastně nepřekvapilo. Martin ve skutečnosti mluvil jen málokdy. Většinu věcí za něj odmluvila Dorotka, ale vždycky pozorně a poslouchal, a když se měl do něčeho zapojit, udělal to – také bez řečí a pořádně.
Martin teď tedy obcházel kapli a pěkně pečlivě. Všichni ho s napětím pozorovali, ale Martin se stále netvářil, že by cítil něco zvláštního. Nakonec se na ně otočil, aby se zeptal, co vlastně cítila Anežka, když hledala Meč. Třeba mu to pomůže.
„Teplo,“ odpověděl Jakub. „Anežka cítila teplo. A Františka z Herštejna vlastně také.“
Martin přikývl a dál se zaujetím postupoval kaplí. Jakub s Péťou už naopak ztráceli naději. Ten Meč tu prostě není. skoro nezbývá žádný prostor, kde hledat. Ještě okolo oltáře… a konec. Budou muset znovu zpátky do studovny, ke knihám, hledat, pátrat, dohadovat se… a holky zatím… Radši na to ani nemyslet….
Martin se motal okolo oltáře. Najednou se zarazil a rozpačitě se na ně podíval.
„Co je?“ hnal se k němu Jakub. „Co je? Je to tam teplejší? Tak mluv!“ Martin ale jen nejistě pokrčil rameny. Těžko říct. Něco cítí. Ale teplo to není. Spíš jen takové brnění… a vůbec nedokáže říct, odkud
vlastně přichází.
To už se kolem něj shlukli úplně všichni. I Kryštof teď vypadal plný zájmu když zodpovědnost konečně neležela na něm. Musí to zkoušet dál. Třeba je od toho správného místa ještě daleko. Taková věc si vyžaduje trpělivost. Jakub s Péťou to znají. Ani Františka, ani Anežka se taky netrefily hned. Jenom Vítek mlčel, tiše je pozo- roval a nijak nezasahoval.

Boblig se vítězoslavně díval na hraběnku de Galle: „ Ať se jen Její Výsost podívá, ty dvě jen stojí se skloněnými hlavami a nic neříkají,


už se neodvažují pohlédnout jim do očí! To je první přiznání viny. Nepřímé, ale je.“
„Já mám, pane z Edelstadtu, pocit, že jsou hlavně unavené,“ promluvil nečekaně Maxmilián z Žerotína. „I já už jen koukám do země a ze všeho nejraději bych spal. Myslíte, že to svědčí o nějakých mých nekalých úmyslech? O tom, že mám co přiznávat?“
Poprvé za celé soudní řízení Boblig ztratil řeč. Mluvil přece k hraběnce de Galle. A odpovídá mu tenhle výrostek a ještě takhle zpupně. Navíc mu nemůže ani po zásluze ostře odpovědět. Je to budoucí pán na tomto panství… a upřímně, už nezbývá moc roků, kdy poručnictví jeho tety skončí a bude to on, kdo bude o všem roz- hodovat… Třeba i o jeho vlastním, Bobligově osudu.
Maxmiliánova řeč překvapila i Anežku s Dorotkou. Jako na povel obě zvedly hlavy. Že by přece jenom někdo nebyl tak úplně proti nim? I mezi shromážděnými to zahučelo. Copak na tohle asi advokát řekne?
„A-ano, možná máte pravdu, mladý pane,“ zakoktal se  Boblig a pohledem hledal záchranu u hraběnky de Galle, která ale pouze mlčela a celou situaci sledovala, zatímco Vinarský po jejím boku se neklidně ošíval. „Samozřejmě můžeme ve výslechu pokračovat ráno… ale stejně trvám na svém… pozoruji první příznaky přiznání…“
Maxmilián se docela pobaveně usmál: „Teď už mají hlavy zase vztyčené… Myslím, že jste také unavený, pane z Edelstadtu… Nechme to na ráno… A vůbec, stojí opravdu jedno ztracené srdce za život dvou dívek?“
Šum v místnosti nemohl být silnější. Boblig se rozčileně obrátil na hraběnku de Galle, která konečně promluvila.
„Slíbila jsem, že srdce se vrátí tam, kam patří. K zemřelým dětem mé švagrové,“ řekla ostře.
„Jenže ty děti jsou moji sourozenci a tvoje švagrová moje matka. Je to srdce MOJÍ matky. A nikdy se nikdo neptal, za jakou cenu je chci zpět,“ stejně ostře jí odpověděl Maxmilián.
Všichni s napětím sledovali souboj sil v hraběcí rodině. Boblig ani nedýchal, celá jeho budoucnost teď visela na jediném vlásku, na rozhodnutí hraběnky de Galle.„Dala jsem slib svému bratrovi. A ten slib splním. Ty nejsi plnoletý, abych s tebou musela svá rozhodnutí předem probírat,“ odpověděla hraběnka a dala najevo, že dál se se svým synovcem dohadovat nemíní. Maxmilián rozzlobeně vstal a zamířil ke dveřím ze sálu: „Pak tady ani nepotřebujete. Jestli chcete, seďte si tu třeba do rána, ale já s tímhle prostě nesouhlasím. A nesouhlasila by ani moje matka!“ Potom prošel okolo mlčících dívek a hlučícího davu a vyšel ven.
Těžké dubové dveře se za ním hlučně zavřely.
Hraběnka se obrátila na Bobliga. Ať ještě chvíli pokračuje, ale jestli ničeho nedocílí do půl hodiny, převedou dívky do vězení a po- kračovat se bude ráno.

Ach, Pane, tyhle poslední chvíle jsou nejhorší. Ale pořád ještě nemů- žu nic dělat. Potřebuji je… Nahlížím, pozoruji a stále nic… Snad se maličko blýská na lepší časy, ale musím čekat… Možná je tohle moje poslední šance… Jestli se mi tentokrát nezadaří, nestanu se prvním v říši Temných, ale psancem, který bloudí jakýmsi podivným mezisvětem… nemyslím, že bys mi dal další příležitost, Pane… Ale jednou, alespoň jednou, bys mi mohl pomoci… i když to je něco, co ty nikdy neděláš, přestože všechno, co já dělám, dělám pro nás pro oba… jeden z nás totiž vždycky bude tím prvním…

„Tak co? Cítíš něco víc?“ Jakubovi se rozčilením třásl hlas.
Martin ale jenom znovu zavrtěl hlavou. Pořád jen to divné brnění, o kterém nedokáže říct, odkud přichází.
„Hledejte dva stejné a přesto jiné,“ řekl najednou Vítek. „Říkal jsem vám, abyste na to nezapomínali.“
Jakub s Péťou se po sobě rozpačitě podívali. Jakože třeba Mar- tin a Kryštof mají hledat spolu? Jsou bratranci. To ano, ale stejní? Vítek se místo na ně obrátil na Martina. On přece musí vědět, kdo je stejný jako on i jiný. Jen mu to přijde tak samozřejmé, že o tom ani nepřemýšlí. Martin se na něj chvíli zadumaně díval.
Potom vyhrknul: „Dorotka!“


Jakub s Péťou se po sobě podívali, jako kdyby se všichni okolo nich zbláznili. To je sice pěkné, že sestře tak věří, ale stejní. Oni dva? Dorotka je ukecená, a dokonce je o půl hlavy větší než on a… a…
„Jenže jsou dvojčata. Narození ve stejnou chvíli, v mnohém stejní a přesto jiní…,“ řekl Vítek a kluci jen zírali s pusou dokořán.
Tohle jim nikdo neřekl! Kdyby to věděli, třeba by je také něco napadlo… Martin jen pokrčil rameny. Moc o tom nemluví. Vlastně nějak není proč. Lidé to vědí a není na tom nic zajímavého, tedy až do teď. Jakub byl rozčilením bez sebe. Proto Martin cítí jen brnění. Chybí mu jeho druhá půlka! Ten Meč tu někde je, ale bez Dorotky se k němu prostě nedostanou a na to, aby překopali celé okolí oltáře nebo i zeď a bůhvíco ještě, na to tedy opravdu čas nemají. Ovšem nemají ani tušení, jak se vlastně dostat k Dorotce….
Byli tak zabraní do hovoru, že si ani nevšimli, že ve dveřích už hodnou chvíli stojí a jejich hovoru bedlivě naslouchá Maxmilián z Žerotína.
„Možná byste mi rádi vysvětlili, proč uvažujete o rozkopání naší rodinné kaple, pane Vítku… Mimochodem sám víte, že je to chlouba naší rodiny…,“ jeho zvučný hlas se rozlehl kaplí s takovou silou, že sebou všichni polekaně trhli.
„Pane…,“ začal Kryštof jako první a bylo na něm vidět, jak strašně vyděšený je z toho, že stojí proti samotnému dědicovi rodu Žerotínů. Jakub se ho pokusil přerušit, aby nenadělal víc škody než užitku,
ale Maxmilián ze Žerotína jim skočil do řeči oběma.
„Rád bych slyšel pravdu. Nejsem malé dítě a dlouho je mi jasné, pane Vítku, že okolo vás a všech těch dětí se něco děje. A chci vědět co a co to všechno společného se srdcem mojí matky. Na to mám přece právo!“ řekl mladý pán skoro prosebně.
Vítek přikývl. Ano, má. On mu v něm určitě bránit nebude. proto, že i když je občas příliš nespoutaný, je Maxmilián ze Žerotína dobrý člověk… a dokáže poznat, kdy dobru pomoci. Potom Vítek všem naznačil, aby vyšli z kaple a spolu s ním zamířili do knihovny a studovny. V soudní síni se zatím stále svítilo…

copyright: Jindřiška Mendozová
Celou trilogii o Meči lze zakoupit na: http://www.knihcentrum.cz/Kniha/mec-srdce-a-carodejky


Fotografie: www.grada.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat