STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...

STRÁNKY KNIŽNÍ SÉRIE MEČ A...
Informace o knížkách

úterý 6. prosince 2016

POSORJA: legenda starých Huancavilců


Mořské vlny narážely do břehů poloostrova Santa Elena. Horké dusno vyčerpávalo, ale Huancavilcové, indiánský kmen hrdých bojovníků i chytrých obchodníků, přesto nepřestávali spouštět na vodu lodě naložené zbožím, ti, kteří nevyplouvali, chystali své zbraně na lov, aby zajistili kmeni potravu. Ženy zpracovávaly nejrůznější kořínky a plodiny, které dokázaly nasbírat i vypěstovat. Nad oceánem se líně povalovaly nízké mraky, ale nezdálo se, že by hrozilo, že bouře udeří hned.

Staršímu muži, který od své chýše bez hnutí pozoroval mračna, větší starosti dělal vítr. Vítr zdvihá vlny a vysoké vlny převracejí lodě. A nemilosrdný oceán potom pozře a nenavrátí ty, kdo se na lodi plavili. Byl šamanem kmene. Vždycky se musel snažit správně číst všechna znamení, aby svůj lid ušetřil nevítaných ztrát. Ale dnes si Curaca nebyl ani trochu jistý. Něco bylo ve vzduchu, ale nedokázal říct co. 
Jeho žena Luwisachan zdvihla hlavu od misky, v které drtila kukuřičná semena na moučný základ. Seděla u Curacových nohou v tureckém sedu a zdánlivě se soustředila jenom na svoji práci. Po očku ale neustále sledovala svého muže. Byla sice jen ženou šamana, ale byla právě tak moudrá jako on. Sám Curaca se nikdy nerozpakoval se s Luwisachan poradit. Nakonec žena, aniž by zdvihla hlavu od misky s kukuřicí, prolomila mlčení jako první.
„Je čas dát mužům požehnání k plavbě. A ty váháš, Curaco. Co ti brání? Myslíš, že ta mračna v sobě skrývají zárodek bouře?“
Curaca pokrčil rameny. Vážně se na svoji ženu podíval. Jeho lehce zešikmené oči v dlouhé, do zadu protáhlé lebce, jak bylo zvykem Huancavilců tvarovat hlavu již od dětství, prozrazovaly obavy a nejistotu.
„Nevím. Nevěřím, že se blíží bouře, ale něco se stane,“ ukázal dlouhým, štíhlým prstem na moře. „Poslouchej, moře hučí jinak než jindy. Jako by nám něco chtělo říct.“
Luwisachan ustaraně pozorovala nezvykle temné moře. Ano, i ona cítila, že se něco děje, ale necítila strach. To, k čemu mělo dojít, nemělo kmeni přinést zlo. Vítr opět trochu zesílil, moře hučelo a mraky poklesly ještě níž k hladině. Curaca se stále nedokázal rozhodnout. Váhavě se na sebe s Luwisachan podívali.
V tu chvíli se z pláže ozvaly vyděšené výkřiky mužů, někteří z nich už nechali své loďky tak, jak byly, a utíkali směrem k chýším a ke svému šamanovi. Curaca i Luwisachan z vyvýšeného místa u své chatrče s hrůzou sledovali, jak se v dálce na moři zvedá obrovská vodní stěna a jako temný val se řítí na jejich vesnici. Výkřiky ustaly a většina obyvatel jen němě čekala na chvíli, kdy jejich chatrče strhne voda a je samé pohltí Pacifik.
Curaca začal mumlavě pronášet modlitby, skupina vyděšených lidí se k němu přidala, ale Luwisachan naopak popošla blíž k pláži. Něco ji k ohromnému vodnímu valu přitahovalo.
„Luwisachan, stůj!“ vykřikl Curaca, ale jeho žena šla dál.
Voda byla už tak blízko. Curaca si zakryl oči, nechtěl vidět, jak smete Luwisachan. Jestli měli zemřít, pak spolu, ruku v ruce. Dřív než se ale rozhodl rozběhnout se za ní, uslyšel, že ostatní okolo něj překvapeně mumlají. Když se znovu podíval směrem k moři, spatřil cosi neuvěřitelného. Rychlost vlny se zpomalila, obrovská vodní masa položila cosi k nohám jeho ženy a začala se stahovat zpět, dál a dál od břehu. Mraky rovněž zmizely stejně náhle, jako se objevily a celé okolí projasnily ostré sluneční paprsky.
Všichni v čele s Curacou se rozeběhli za Luwisachan. Ta už se mezitím skláněla k tomu, co přímo jí přineslo moře. Sama jen těžko věřila tomu, co právě prožila. Teď jí u nohou ležela titěrná dřevěná loďka, vlastně spíš kolébka a v ní poklidně spalo dítě. Dítě s jemnými měděnými vlásky, kterému okolo krku visel řetízek s malinkou zlatou mušlí.
Luwisachan děťátko opatrně vyndala z jeho improvizovaného lůžka a zcela samozřejmě s ním zamířila ke Curacově a své chýši. Lidé se před ní s úctou a trochou bázně rozestupovali. Luwisachan se nedívala na nikoho jiného než na dítě ve svém náručí. Vlastní potomky neměla a ani na chvíli nepochybovala, že toto jí seslala vodní božstva. Bylo jejím úkolem postarat se o ně a věděla, že i Curaca bude stejného názoru. 
Holčičku pojmenovali Posorja, Vodní pěna. Nemohla dostat příhodnější jméno, když do osady připlula na vodě a celá pokrytá mořskou pěnou. Stalo se, jak Luwisachan předpokládala. Curaca považoval za správné se o holčičku, kterou přineslo moře, postarat.
Posorja rostla do krásy. Mezi ostatními dětmi vypadala jako víla z jiného světa. Měla vlasy barvy mědi a modré oči. I její pleť měla jiný odstín než snědá kůže Huancavilců. Do osady vnesla zvláštní klid a radost. První dva roky žili Huancavilcové až neuvěřitelně šťastně. Nebylo dne, aby nemohli vyjet na svých lodích rybařit nebo za obchodem se svým zbožím. Kukuřice i ostatní plodiny, které pěstovali, rostly, aniž by je napadl jakýkoli škůdce či nemoc nebo je zahubilo špatné počasí. Všichni věřili, že klid a hojnost do vesnice přinesla právě malá, krásná Posorja.
Curaca i Luwisachan ale žili v přesvědčení, že pravý důvod Posorjina příchodu se teprve ukáže. Nemýlili se. V den, kdy Posorja oslavila třetí narozeniny, které slavila vždy v den, kdy ji moře uložilo na zdejší písečnou pláž, jindy veselá a hovorná holčička, která od rána do večera pobíhala po pláži a mezi chýšemi, hrála si s ostatními dětmi i s ochočenými zvířaty, odmítla vyjít z chýše svých pěstounů. Neodpovídala na žádné otázky Luwisachan ani Curacy. Jen seděla a u ucha držela zlatou mušličku, kterou nikdy nesundávala z krku. Jako kdyby naslouchala hlasům moře nebo hlasům těch, kdo ji na poloostrov Svatá Elena vyslali. Najednou se začala kývat ze strany na stranu, čím dál tím rychleji. Sluneční paprsky, které prosvětlovaly chýši, náhle zmizely a vchodem Luwisachan viděla, že nebe je plné stejně nízkých a temných mraků jako tehdy před třemi lety. Rychle přistoupila k holčičce, která vypadala, že nevnímá nic z toho, co se okolo ní děje.
„Posorjo, holčičko,“ poklekla vedle ní a chtěla jí pohladit po jemných vláscích, které děvčátku spadaly až do půli zad.
Curaca svoji ženu ale jemně zadržel. 
„Nevnímá tě. Možná má nějaké vidění. Vyčkej. Neruš ji. Snad se teď dozvíme, jaké je její poslání v naší osadě…“
Luwisachan neochotně vstala a oba pozorovali děvče, které najednou otevřelo oči, dívalo se na ně, ale nevidělo je. Pak začala Posorja cosi mumlat. Curaca i Luwisachan se k holčičce, kterou už dávno považovali za svoji dceru, naklonili a pozorně naslouchali. Postupně jejich tváře zahalily obavy. První se narovnal Curaca. Láskyplně se podíval na svoji ženu.
„Nemýlila ses,“ řekl. „Posorja má dar vidět do budoucnosti. Její příchod nám přinesl tři roky hojnosti. Teď nás varuje před suchem. Před neúrodou. Dostali jsme možnost se připravit… a musíme to udělat.“
Curaca a Luwisachan oznámili svému lidu, co jim Posorja vyjevila. Ale dřív, než si Huancavilcové mohli začít zoufat nad těžkým obdobím, které je čeká, šaman a jeho žena jim začali udílet příkazy, jak se na špatné časy připravit. 
Posorja se ve své předpovědi nemýlila. Přišlo sucho a po suchu neúroda, ale díky jejímu vidění a radám Curacy a Luwisachan byli Huancavilcové dobře připraveni. Měli potřebné zásoby, které jim umožnily sucho přežít a ještě zasít v dalším, už příznivějším roce. Posorja se ve svém kmeni stala nedotknutelnou, Indiáni si jí vážili stejně jako šamana a jeho ženy a s nadějí očekávali další její proroctví. S nadějí, protože znalost toho, co přijde, jim dovolovala připravit se na dobré i zlé.
Proroctví opravdu přicházela. Už nejen v dny Porojiných narozenin, ale kdykoli. Nikdo, ani ona sama, nedokázal určit, kdy se na nebi seskupí mraky a hlas zlaté mušle nadzdvihne před děvčetem neprodyšný závoj nevědění, kterým budoucnost zůstává zahalena obyčejným smrtelníkům.
Posorja předpovídala chudé roky, válečné střety s okolními kmeny, vítězství i prohry. Nikdy se nezmýlila. Mezi jednotlivými proroctvími postupně vyrůstala v krásnou mladou ženu, jejíž věhlas věštkyně dávno přesáhl hranice území Huancavilců. Mluvilo se i o její kráse, o tom, že se jí dvořili a ucházeli se o ni synové nejvěhlasnějších a nejbohatších náčelníků z pobřeží, z And i z amazonské džungle. Vyprávělo se, že Posorja všechny do jednoho odmítala.
Jednoho dne, když se blížily Posorjiny osmnácté narozeniny, seděla dívka před chýší svých rodičů. Bylo dusno, nikdo nepochyboval, že se blíží bouřka. Muži zakrývali a přivazovali loďky a ženy zaháněly do chýší děti a uklízely všechno, co by prudký tropický déšť mohl zničit. Jen Posorja vypadala, že se na déšť těší. Milovala vodu. Často zůstávala v prudkých deštích sedět před chýší. Luwisachan ji v takových chvílích pozorovala a napadalo ji, že voda, slaná či sladká, je a vždycky bude pro Posorju spojením s těmi, kdo ji sem poslali. S vodními božstvy. Obvykle svoji dceru nechávala na pokoji, ctila její potřebu nepřerušit ono magické spojení s vodními živly. Tentokrát se ale k Posorje tiše přiblížila. Chtěla s ní hovořit o mnoha důležitých věcech.
Luwisachan i Curaca stárli. Za uplynulých osmnáct let jim zbělely vlasy a záda se nachýlila k zemi, jako by váha starostí o blaho celého kmene byla stále větší a čím dál víc je vyčerpávala. Oba by rádi, aby se Posorja stala novou šamankou, ale nejdřív se musela provdat. Musela přestat odmítat všechny nápadníky, kteří přicházeli do osady…
Posorja se k matce ani neotočila a promluvila. Jako kdyby četla myšlenky staré ženy: „Přijdou dva muži, starý a mladý. Poznám lásku. Ale šamankou Huancavilců nikdy nebudu. Voda to říká.“
„Láska dokáže změnit spoustu věcí,“ řekla jemně Luwisachan.
Posorja se k ní otočila a se smutkem v očích zavrtěla hlavou: „Možná moudrost, láska sama ne…“
Poté Posorja odešla na pláž, kde se znovu posadila a pozorovala mraky. Tentokrát ji už Luwisachan nerušila. Cítila jen hluboký smutek. Curaca, který odpočíval na lůžku v chýši se na ni unaveně usmál.
„Promluvila jsi s ní?“ zeptal se s nadějí v hlase.
Luwisachan pomalu přikývla.
„Bude-li moudrost stejně silná či silnější než láska, možná se naše přání splní,“ odmlčela se. „Ale Posorja v to nemá víru…“
Curaca pokýval hlavou. Nikdy nezpochybňoval slova dcery, která k němu připlula na velké vlně. Neudělal to ani teď. Stejně jako nedal najevo, jaký smutek v něm probudila.
Posorja se nemýlila ani tentokrát. Za krátký čas do osady přišli dva muži. Starý a mladý. Princ a jeho rádce. Hrdý válečník z kmene Inků, princ Atahualpa a jeho rádce Quishpe. I k nim se donesly zprávy o moudrosti a kráse huancavilcské věštkyně. Přišli ji požádat o radu, o pohled do budoucnosti Atahualpova kmene. 
Oba Inkové se stali hosty Huancavilců a společně vyčkávali, až zlatá mušlička vyjeví Posorje obrazy dalšího osudu mladého prince a jeho rodu. Od prvního okamžiku mohl Atahualpa nechat na krásné věštkyni oči. Kam šla ona, tam šel i on. A nikdo nemohl pochybovat o tom, že dívce je jeho společnost více než milá. Mezi Huancavilcy se začalo šeptat, že tentokrát Posorja nápadníka neodmítne.
Posorja ráda a pozorně naslouchala Atahualpovu vyprávění o jeho inckém království vysoko v Andách. O tom, jak je krásné sledovat mraky, které se převalují v údolích, naslouchat tlumenému dunění a hučení sopek, které čas od času připomínaly svému okolí, že i když odpočívají, mohou se kdykoli probudit a rozpoutat své děsivé, ale současně i úchvatné divadlo.
Se stejnou pozorností Posorja naslouchala i jeho plánům a snům o budoucnosti, o velké říši, která spojí nejrůznější kmeny v jedno neporazitelné království. V jejích očích se v takových chvílích ale objevoval smutek, jako kdyby jí cosi napovídalo, že Atahualpovy sny zůstanou jen sny. 
Po několika dalších dnech princ Atahualpa požádal krásnou Posorju o ruku. Celý kmen, asi nejvíc Curaca a Luwisachan, očekával bez dechu dívčinu odpověď. Spojení Inků a Huancavilců by bývalo bylo žádoucí pro oba kmeny. Posorja ale jako obvykle váhala. Nakonec se na Atahualpu, kterého milovala mnohem víc, než by přiznala i jen sama sobě, smutně usmála.
„Neříkám ano, neříkám ne. Zeptej se mne znovu, až se dozvíš, jaká tebe i tvůj kmen čeká budoucnost,“ tak odpověděla věštkyně a odebrala se do chýše svých rodičů.
Oba Inkové a všichni obyvatelé osady čekali u zapáleného ohně dlouho do noci až se vrátí Posorja a prozradí všem svá vidění. Noc byla horká, nehnul se jediný lísteček, dokonce i zvěř ukrytá v křovinách byla vedrem znavená do té míry, že téměř nebylo slyšet žádné kradmé kroky, tlumené vrčení, pípání ptáků ani praskání větviček, po kterých by opatrně našlapoval skrytý predátor.
Museli čekat téměř do rána. Oheň pomalu dohoříval a slunce se začalo líně vynořovat nad obzor, když Posorja konečně vyšla z jeskyně. Atahualpa vstal a napjatě se díval na dívku. V tváři se mu zračila jistota, že nemůže slyšet žádné špatné zprávy, že jeho kmen čeká jen velká budoucnost.
Posorja se před něj postavila a tichým hlasem začala hovořit. O bitvě u Tomebamby, o smrti Atahualpova otce, krále Huayna-Cápaca, o bratrovražedném boji mezi Atahualpou a jeho bratrem Huáscarem. O tom, že v tomto boji Atahualpa zvítězí a skutečně se stane králem Inků. Jeho vláda ani jeho říše ale nebudou mít dlouhého trvání. Objeví se muži na velkých lodích, kteří připlují z velké dálky. Budou mluvit neznámým jazykem, budou vyznávat jiného boha a přemohou Inky. Říše Inků zanikne a jeho samotného oni muži oblečení do železných obleků, zabijí…
„Ale až ta chvíle přijde, chci stát po tvém boku jako tvoje žena,“ dodala tiše Posorja a pohlédla Atahualpovi do očí.
Pohlédla do nich, aby v nich spatřila jen hněv a opovržení. Atahualpa ji od sebe prudce odstrčil. Mezi Huancavilcy se ozvalo rozzlobené zahučení, ale Posorja je umlčela jediným pohybem ruky. Nedovolila promluvit ani Curacovi s Luwisachan, kteří oba celou situaci sledovali s hrůzou a slzami v očích.
„Nikdy nebudu žít s ženou, která nevěří v budoucnost mé říše. A tak jako ty nevěříš v ni, nevěřím já v tvoji věštbu,“ rozhněvaný Atahualpa se otočil k Posorje zády.
Ta jen smutně přikývla, beze slova objala a políbila Luwisachan i Curacu. Nakonec se rozhlédla po všech shromážděných, naposledy její pohled ulpěl i na Atahualpovi, který k ní byl stále otočený zády.
„Kdyby byly moudrost, láska a víra silnější než pýcha, zůstala bych. Ale ve chvíli, kdy se ztrácí víra v má proroctví, končí i moje pozemská cesta,“ otočila se a zamířila na pláž.
Jako vždy Huancavilcové respektovali slova i činy své věštkyně, a tak ji nikdo z nich nenásledoval, ale nebyl mezi nimi nikdo, komu by po tvářích netekly slzy. I starý Quishpe jen těžko přemáhal dojetí, ale věděl, že není v jeho moci změnit to, co Atahualpa cítí. Ten nechtěl připustit, že jeho říše by měla padnout.
Posorja přešla pláž a šla stále dál, mořská voda jí omývala štíhlé kotníky, ve vycházejícím slunci zářily její vlasy jako měď. Voda jí sahala stále výš. Atahualpa nakonec pohled nevydržel, uvědomil si, co svojí pýchou spáchal. Rozběhl se za Posorjou, ale příliš pozdě. Tak jako ji velká vlna přinesla, tak si ji také vzala. Ještě chvíli bylo na hladině vidět odraz jejích měděných vlasů, ale nakonec pohasl i ten.
Huancavilcové žili dál se vzpomínkami na svoji velkou věštkyni, vyprávěli si o ní a v jejich vzpomínkách se stávala stále větší a mocnější. Atahualpa s Quishpe se vrátili do své horské říše a neuplynulo mnoho let a všechna Posorjina proroctví se naplnila. Jen ve chvíli své smrti stál Atahualpa sám, bez té, kterou miloval a která milovala jeho, po svém boku. Posorjino jméno ale nikdy zcela nezaniklo a dnes se na ekvádorské pláži, na poloostrovu Svatá Elena, přesně tam, kde kdysi voda vědmu s vlasy mědi vyplavila do osady Huancavilců, rozkládá městečko Posorja, Vodní pěna…

copyrigth: Jindřiška Mendozová

celá kniha ke stažení na: http://www.knihcentrum.cz/E-Kniha/draci-krev

fotografie autorka blog: Posorja - Pelikáni

Žádné komentáře:

Okomentovat